Ecclesia

V rubrice Rozhovory je předmět „Postřehy ze setkání s R. Franzem z 11.10.2007“, kde je řeč o latinském slově ecclesia. Zároveň jsou zde v rubrice Bible i delší diskuse na podobné téma – Má Kristus v dnešních dnech svojí církev zde na zemi? (stránky 1-13), Potřebujeme dnes církev?Působí Duch s.na církev i dnes? (stránky 1-20), MINJAN a křesťanské sborové shromáždění (stránky 1-3).

Wikipedie uvádí, že Minjan je společenství deseti dospělých židovských mužů (tj. těch, kteří prošli rituálem Bar Micva), kteří se shromáždili k modlitbě. Jedná se o minimální počet, bez něhož se nesmí konat žádná veřejná pobožnost. Toto opatření mělo uchránit židovské společenství před individualismem a zánikem. Zároveň Židé věří, že v takovémto shromáždění přebývá šechina (Boží přítomnost). Reformní Židé do minjanu započítávají i dospělé ženy, ortodoxní Židé však tuto praxi odmítají.

Vrchní rabín Dr. Gustav Sicher vysvětloval, že když bylo roku 586 př. n. l. zničeno Judsko a Židé byli zavlečeni do babylónského zajetí, byli pro tehdejší komunikační poměry a prostředky nekonečně vzdáleni od místa svého chrámu. Ten však byl zničen a nebyla naděje, že v dohledné době může byt obnoven. Každý jiný národ by, podle tehdejší mentality, byl přesvědčen, že jeho bůh se neosvědčil, ale Židé, poučeni zejména proroky, věřili, že Bůh zničil svůj chrám za trest hříšnému lidu. Tito lidé si chtěli v exilu udržet spojení s minulostí, vědomí sounáležitosti pro svůj náboženský a kmenový svéráz. Proto v emigraci hledali společné středisko a nalezli je v shromážděních, která se z počátku konala v domě proroka, který s nimi odešel do vyhnanství. Duchovním obsahem tohoto shromáždění bylo hlavně poučení prorokem, předčítání ze svatého Písma, které si přinesli, vyznání víry a hříchů a modlitby. Takové shromáždění se mohlo konat kdekoli, nebylo vázáno na nějaké kněžské svěcení a tak se stávalo, alespoň přechodnou, modlitebnou každé místo, kde se sejde minjan – deset mužů, kteří představují obec a fiktivně delegaci celého Izraele před Bohem. Tak povstaly v babylónském exilu „domy shromážděni“, jak se synagóga také nazývá. Dlouho je také lidé nazývali „dům lidu“ bejt am.

Znovu jsem se zamýšlel i nad tvrzením R. Franze, který uváděl na podporu svého postoje (v odpovědi na dotaz která církev, když ne SJ) tři citáty z Písma: 2Tim 2:19; 1K 3:1-9; a pak zmiňoval omylem 18., místo 19. kapitoly Skutků.

První dvě citace jsou jen nepřímou podporou jeho tvrzení, ale dají se vyložit i zcela jinak. Ve třetí citaci se již skutečně slovo ecclesia, které se někdy překládá jako církev, vyskytuje.

V řeckém NT jsem slovo "εκκλησια"našel 105 krát, ve Vulgatě jsem výraz "ecclesia" napočítal 125x, z toho 34x ve Starém a 91x v Novém zákoně. Ve Starém zákoně (v ekumenické verzi) se překládá jako „shromáždění“ (případně „Ecclesiastes“ jako „Kazatel“). V Novém zákoně se opět vyskytuje překlad „shromáždění“, ale převládá slovo „církev“, i když se vyskytne i překlad „bratři“ (Sk 12:1). Ecclesia (ekklesia) tedy vždy označuje větší počet lidí, shromáždění, a někdy je doplněno slovem „Boží“, „Izraele“ či „Kristova“ (např. 4M 20:4, 1Kor 1:2; 1Kr 8:14; Řm 16:16).

K tématu se dá vztáhnout i verš u Mt 18:20. Ale např. A. de Mello, SJ, tento verš vztahuje na předchozí slova, tedy nikoli na církevní sbor, ale na společnou modlitbu: Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní, neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.' Ovšem v této souvislosti si vzpomínám na jednoho asistenta, který na málo navštívených přednáškách citoval latinské přísloví „tres faciunt collegium“ (tři tvoří společnost).

Při pročítání více než sta citátů z Písma, v nichž se vyskytuje slovo církev, jsem nenašel, že by toto slovo bylo početně vymezeno. Že může znamenat jak jediné Ježíšovo „stádo“, tak i mnoho jednotlivých sborů či shromáždění v různých částech světa.

Při pročítání více než sta citátů z Písma, v nichž se vyskytuje slovo církev, jsem nenašel, že by toto slovo bylo početně vymezeno. Že může znamenat jak jediné Ježíšovo „stádo“, tak i mnoho jednotlivých sborů či shromáždění v různých částech světa.

..pocet skutecne neni nikde v NZ vyslovne uveden, jako ZAVAZNY, aby melo nejake spolecenstvi pravo nosit/nenosit recky nazev "ekklesias"...

...ale "ekklesias" nemusi znamenat vubec zadne "Jezisovo stado", jak ukazuje Sk 19:32, 39, 41 nebo jen obrazne ( Sk 7:38 ), pokud bychom brali za vyznamnejsi "ztelesneni" Krista...

...jak uvadi take Abbot-Smith, jsou "house-congregation" (s odkazem na Bauera) dolozeny u Rim 16:5; 1. Kor 16:19; Kol 4:15; Filem 2...synonymem pak muze byt "synagoge"...

… slovo církev … může znamenat jak jediné Ježíšovo „stádo“ (et ego dico tibi quia tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam et portae inferi non praevalebunt adversum eam Mt 16:18; adtendite vobis et universo gregi in quo vos Spiritus Sanctus posuit episcopos regere ecclesiam Dei quam adquisivit sanguine suo Sk 20:28),

tak i mnoho jednotlivých sborů (perambulabat autem Syriam et Ciliciam confirmans ecclesias Sk 15:41; qui pro anima mea suas cervices subposuerunt quibus non solus ego gratias ago sed et cunctae ecclesiae gentium Řm 16:4), včetně těch, které se scházely v domech 1) (domestica ecclesia; ecclesiae quae in domo est) či shromáždění v různých částech světa, ať již církevních či světských (salutate invicem in osculo sancto salutant vos omnes ecclesiae Christi Řm 16:16 ; alii autem aliud clamabant erat enim ecclesia confusa et plures nesciebant qua ex causa convenissent Sk 19:32).

1) Církevní shromáždění v domech jsou součástí křesťanských sborů vlastně dodnes, vpodstatě mnoho křesťanských sdružení se v době svého vzniku scházelo potajmu v obavě před státní mocí v domech/bytech svých přívrženců (vzpomeňme například NSSJ u nás na přelomu 50. a 60. let).

Písmo říká, že je potřeba věřit v Ježíše Krista, tedy v jeho poslání, funkci, ve vzor jeho chování (J 3:15, 36; 6:40; 11:25). Znamená to chodit do „ecclesie“, tzn. společenství – kostela, poslouchat kázání a přednášky, modlit se, praktikovat kazatelskou službu a nechat se vést kněžími? To vše vlastně Izraelité velice pečlivě, (ale zbytečně), dělali (Řm 10:2; Iz 1:3). Která církev má dnes to pravé poznání? Neopakuje se u nich pochybení izraelských kněží, na něž upozornil prorok Malachiáš?

Stanovil Ježíš k víře nějaké další podmínky? První najdeme u Jana (J 6:53-59): Ježíš jim řekl: 'Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.1) Ježíš zde vlastně užil symboly2) a „zašifroval“ vzkaz do budoucna (J 16:12; Žd 5:12). Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život (J 6:63), a zároveň se říká, že nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní (1Kor 15:45). Tělo je vlastně chléb, základní duchovní pokrm, který by měli připravovat kněží a starší 3) sborů. Kdo ho přijímá, zavazuje se ke studiu tohoto „pokrmu“. Víno pak symbolizuje krev, pod níž si můžeme představit duch Písma, učení slov Krista a jejich smyslu. Kdo ho přijímá, zavazuje se podle svých schopností ke studiu Písma a dávání výsledků studia ve prospěch ostatních.

Druhá podmínka se pak týká chování: Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluví, mluvím tak, jak mi pověděl Otec' (J 12:48-49). Takže Ježíš mluvil tak, jak mu pověděl Otec, a starší (kněží) mají mluvit podobně jako on.

Jak je to tedy s příslušností k „ecclesia“? Apoštol Pavel vyzýval nezanedbávat společná shromáždění (Žd 10:25) a Písmo zároveň vyzývá k jednotě (J 10:16, 30; 11:52; 17:11, 21-22). Jak tedy s rozhodnutím, zda a do kterého shromáždění se přidat? Mohu si představit, že pes 4) je vyhnán či sám opustí smečku, protože se mu nelíbí strava, kterou tam byl krmen. Může zůstat sám a čekat, že ho jeho Pán přece jen nakrmí? Nebo se v každém případě musí přidat k jiné smečce, zde odmítat nezdravou stravu a čekat, zda nebude opět vyhnán?

Ježíš řekl (Mt 25:31-33), až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. 5)

Dospěl jsem t.č. k přesvědčení, že otázku příslušnosti k „ecclesia“ si musí svobodně rozhodnout každý sám. Pokud je ve svém založení ovce, nemá příliš na vybranou. Pokud se cítí beranem a chce vzít na sebe břemeno odpovědnosti (1K 2:6-16), má před sebou úzkou cestu. Musí však mít na paměti, že rozhoduje a ustanovuje nás jedině Bůh (J 15:16, 19; 1Kor 12:27-28; 2Tes 2:13).

1) Povšimněte si, že neřekl „každý, kdo …“.

2) Tehdy to bylo nutné, například používal spojení „nebeské království“ všude tam, kde by se to doslechli Římané, svým učedníkům v soukromí říkal o „Božím království“. Římští císařové se považovali za bohy, a proto mohli „Boží království“ považovat za pozemské.

3) Písmo říká, že v každé té církvi ustanovili starší (Sk 14:22). Starší jsou v Novém zákoně jmenování v době pozemského působení Ježíše většinou spolu s velekněžími či zákoníky; po odchodu JK pak s církví a apoštoly (Sk 15:4).

4) Říká se vlk-samotář, ale vlk má v Písmu svoji roli a pes je pak většinou symbolem věrnosti.

5) Nedávno si soused pořídil ovce a tak vím jak umí ovce bezhlavě pádit, jak jsou celkem lehce ovladatelné, a naproti tomu jak jsou berani tvrdohlaví. O puklech jen vím, že se poznají zdáli po čichu, i když již dávno v chlévu nejsou.

Nastolená otázka mě přinutila projít si řadu knih a hledat v nich odpovědi na téma „církev“.

U „minjan“ jsem si uvědomil, že jeho vznik je spojen s babylonským exilem, kdy nemohly být vykonávány oběti a na jejich místo nastoupilo studium Zákona – Tóry. Tak všude tam, kde jich byl dostatečný počet, byly zřízeny synagogy ke společnému studiu Zákona a shromáždění v nich se mohlo konat, bylo-li přítomno alespoň deset osob. Proč byla zvolena desítka, to jsem bohužel nevyčetl. I když byl chrám později znovu postaven, bylo stále dost Židů, kteří neměli možnost zúčastnit se obřadů v něm a tak synagogy zůstaly.

Otázka církve – ekklesie je spojena se studiem Bible. Je velký rozdíl mezi čtením a hlubokým studiem, kterému se nemohou plně věnovat všichni. Ti, kteří se tomuto studiu plně věnují, mají vykonávat „kněžské“ povolání a vysvětlovat to těm, kteří na studium nemají čas či dosti sil (1Kor 12,28-29). Tito učitelé jsou pak za své učení plně odpovědni Bohu a Kristu (Mt 5,13; Jk 3,1). Odpovědnost mají ale i „žáci“, protože za svého vybraného učitele (je možno říci i církev) si odpovědnost poneseme každý sám. Nevyčítejme si však pochybení v minulosti, co se týká výběru církve a učitele. Rozhodovali jsme se podle tehdejších zkušeností, a často hlavně srdcem. Naše zkušenosti rostou a tím i naše rozlišovací schopnost.

Každý nemá možnost či schopnost samostudia, při kterém nás ohrožuje izolace a individualismus. Jsou ale i mnozí, kteří se cítí být ve studiu a poznání pokročilými a necítí potřebu mít učitele. V Bibli jsme nabádáni ke shromažďování (Žd 10,25; Př 6,6) a církev je nazývána matkou. Potřebuje-li tedy někdo matku, ať se jí drží, je důležité, abychom svůj duchovní růst nepřeskakovali a násilně se z něho nevymaňovali. Je však třeba si dobře vybrat. Existuje i poučení z historie: Židé doplatili na své představy o budoucím Králi – toho pravého odmítli. Podobně můžeme dopadnout i my, pokud si budeme vybírat své učitele podle svých choutek a představ.

Závěrem předávám radu, kterou jsem našel: Chce jít někdo sám? Pokud se na to cítí, dělá dobře. Pokud se necítí, je to také dobře. Ovšem v prvním případě je vystaven mnohým pokušením a pýše, není ničím kontrolován a kdo bez nebezpečí unese svou odpovědnost? V druhém případě je vystaven lenosti a pohodlnosti, že ho ke spáse bez práce dovede jen ta jediná a správná organizace. Máme potřebu moudrosti, a ta je spojena s duchovním růstem. Ale o moudrost se nestačí jen modlit, tu musíme pracně získávat s pílí a trpělivostí.

Podle mne je společenství velmi důležité. Je naprosto jedno, jestli mu budeme říkat církev, eklésia, sbor, společenství, organizace či strana nebo co si ještě můžeme vymyslet. Nejdůležitější jsou tato slova:
Přísloví 27,17
Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého.

Kazatel 4,12
Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!

Je to o tom, že člověk sám může mluvit o lásce, ale její naplnění je ve společenství, jedno jak velikém.

Společenství potřebujeme. Jsme lidé. I člověk jako já, (vlk samotář) potřebuje stále k někomu a někam patřit.

Ale není jedno do jakého společenství vlezeš.

HOUBA PONOŘENÁ DO KAPALINY, NASÁKNE TÍM, DO ČEHO JE VNOŘENA.

Dřív se říkalo "v rána k vráně sedá, rovný rovného si hledá".

Myslím, dědo, že jsem se asi nevyjádřila přesně. Nemyslím, že by bylo jedno do jakého společenství člověk "vleze". To jestli je to to pravé společenství se většinou ukáže časem, jestli v něm totiž funguje to jediné přikázání, které je lehkým jhem.

Názvy, jaké takovému společenství dáme, jsou zcela podružné. A nejde tu jen o emoce, ale i o racionální a střízlivý pohled na to, jak to má mezi lidmi fungovat.

Rozumím. Ale i já jsem byl kdysi mladý, měl jsem růžové sny a věřil v člověka.

Dnes vidím, že bůh tohoto světa má svou moc a své "prsty" všude. Peníze, sláva, postavení atd. mají všude a ve všech církvích své místo. Ti maličcí řadoví členové o tom možná ani neví. Bombastická zbožnost a kazatelské umění, podávání pacinek a úsměvy jim zaslepí oči i uši.

Ovšem, každý jak si ustele, tak si lehne a co si zaseje, to si sklidí.

Já, ty i oni. Každý má vlastní odpovědnost..

Odhlédnuto od toho, že se zde mluví o tom, co je ekklésia, tak já věřím v dobro v člověku. Je to paměť na to, co člověk měl při stvoření a věřím, že s Bůh dívá na to, jak to v sobě dokážeme uchovat, pěstovat nebo naopak potlačovat. Jakékoliv společenství je především o člověku, takže když budu na dobro v člověku rezignovat, pak bych si opravdu připadala velmi bědně.

Já nejsem zrovna příznivec jakýchkoliv přemrštěných projevů náklonnosti, protože to je spíše elatovaná náboženská emotivita než láska. Já věřím, že opravdový cit se projevuje spíše nenápadně, vytrvale a v takovém tom řekněme fatálním smyslu se projeví v krizi. V nouzi poznáš přítele, se říká.

Takže takhle asi jsem to myslela.

Myslím si, že se to sem hodí:

KŘESŤANSKÁ EKLÉZIE PRVNÍHO STOLETÍ

Nejčastějším výrazem, který pro kolektivní popis křesťanů v Křesťanských řeckých písmech, je řecký termín ekklesia, který je obvykle překládán jako "církev" nebo "sbor". Stojí ale za povšimnutí, že tento termín nemá sám o sobě základní náboženský význam. V řečtině se obecně používal k popisu "shromáždění" občanů, kteří byli svoláni, aby rozhodli o záležitostech, které se dotýkají veřejného prospěchu jejich obce. V jeho příznačném, světském, nenáboženském významu nacházíme tento výraz ve Skutcích 19:32, 39, 41, kde je vylíčeno narychlo svolané shromáždění stříbrotepců v Efezu. Je tedy na první pohled patrné, že toto slovo je prostě použito pro popis nějakého shromáždění lidí, kteří mají probrat záležitost dotýkající se společných zájmů, nebo ve významu shromážděných lidí jako takových.

Křesťané v prvním století "nepatřili" k místní eklézii, církvi nebo sboru v tom smyslu, že by patřili do náboženské organizace, nebo v ní měli formální členství. Když se spolu s ostatními shromáždili, byli na základě tohoto aktu shromáždění částí mistního "shromáždění" neboli "sboru" (ekklesia). "Výázva", která způsobila jejich shromáždění, nepocházela od žádné náboženské autority. Sešli se na základě výzvy dobrého poselství, které je vybízelo nejenom k tomu, aby si vyměňovali myšlenky a názory, ale aby především naslouchali Božímu poselství. A když se scházeli v průběhu prvního a druhého století, místem jejich setkávání nebyly zvláštní náboženské budovy, ale jejich domovy. Srovnej Římanům 16:3-5; 1. Korinťanům 16:19; Kolosanům 4:15; Filemonovi 2. Učenenc Robert Banks uvádí následující o způsobu, kterým výraz eklézie používal Pavel ve svých raných dopisech:

Tento výraz není nikdy během tohoto období použit na budovy, ve kterých by se křesťané shromažďovali. Až již uvažujeme o menších shromážděích několika křesťanů v určitém městě, nebo o větších shromážděních, která zahrnovala všechny křesťany [z toho města], eklézie se koná v domě jednoho z jejích členů - například v "horní místonosti" [Sk 20:8]. Teprve až od třetího století máme k kdispozici důkazy o tom, že dochází k budování zvláštínch staveb pro křesťanská shromážedění, a dokonce i tehdy je jejich vzorem pokoj, do něhož byli uvedeni hosté v typiské římské nebo řecké domácnosti. Paul´s Idea of Community (Křesťanské společenství podle Pavla), strana 41.

Podobně se vyjadřuje i komentář v The Expositor´s Greek Testament:

Až do třetího století nemáme žádné spolehlivé svědedtví o tom, že by existovaly církevní budovy určené k uctívání; všechnen odkazový materiál poukazuje na soukromé domy používané za tímto účelem. Sv. IV, strana 212 (komentář k Filemonovi, verš 2.)

Křesťané sami o sobě vytvářeli duchovní "místo, kde Bůh přebývá duchem", a nepotřebovali žádné zvláštní budovy pro uctvívání. (Efezanům 2:21, 22.) Archeologické důkazy svědčí o tom, že domy v té době jenom výjimečně měly místonost, která by mohla pojmout více než 40 lidí. Shromáždění proto byla relativně malá, ale domov někoho jako místo shromáždění poskytoval ovzduší, ve kterém se mohly rozvíjet vztahy podobné vztahům v rodině, protože se jednalo o atmosféru vhodnou k vyjádření pout spojujících je v jedno bratrství, atmosféru vhodnou proto, aby pocit bratrství mohl růst a prohlubovat se. Jeden druhého mohli lépe poznat a být si vědomi vzájemných potřeb, zájmů a obav. Takový obrázek sboru může být velmi odlišný od převládajícího pohledu většiny dnešních lidí, rozhodně odlišný od toho, čemu jsou zvyklí. Přesto je v něm obsažena možná ještě zásadnější stránka křesťanství a toho, co vyjadřuje - z hlediska křesťanského použití - ještě základnější význam slova "sbor" nebo "církev" (ekklesia). Známý švýcarský badatel Emil Brünner na to poukazuje, když píše:

Kde se káže Boží slovo, kde se v něj uvěří, kde se v Kristově jménu shromáždí dva nebo tři, tam je církev. Ať již se o církvi dá říci cokoli dalšího, toto má zásadní význam. Tento výrok nebyl nikdy - ani v současnosti - pochopen v jeho celém revolučním dosahu. Když se dva nebo tři sejdou, musí být uznáni za církev, ať již v jakkoli nedokonalé podobě. Kde otec rodiny shromáždí svoji domácnost, aby jí svým jednoduchým způsobem vykládal evangelium, nebo kde laik ze srdce překypujícího vírou hlásá slovo Boží skupině mladých lidí, tam je církev. Kdokoli se odchýlí od tohoto pravidla, kdokoli si myslí, že k němu musí být přidáno něco navíc, aby vznikla opravdová církev, ten neporozuměl významu samotné podstaty víry obsažené v evangeliu. (The Divine Imperative [Božský imperativ], Emil Brünner (The Westminster Press, Philadelphia, 1937).

Většina lidí se dnes domnívá, že "musí být přidáno něco navíc". Jednoduchost celé věci neodpovídá jejich představě o "sboru". Jednotlivá náboženství se obvykle snaží prosadit myšlenku "organizace" nebo "denominace", kterou následně doprovází struktura výkonné moci, a říkají, že je to nezbytné proto, aby došlo k protvrzení platnosti toho kterého shromažďování. Poselství Písma je v tomto názoru nepodporuje. Kristův slib je v tom nepodporuje. (Matouš 18:20). Shromáždění dvou nebo tří lidí nemusí nutně odpovídat všemu, co by si přáli, ani by nemělo vést k tomu, že by utlumilo sílu, která je vybízí k zastižení dalších. Ale je dostatečné k tomu aby se na něj vztahovala Kristova slova: "[Já] jsem uprostřed nich." Skutečnost, že ke dvěma nebo třem dodáme stovky nebo tisíce, že přeložíme místo shromáždění do nějaké velké budovy, nebo že bude přítomno dvanáct nebo více mužů, na které ostatní pohlížejí jako na organizací jmenované držitele určitého úřadu, nepřidá ani píď k tomu, že se bude jednat o křesťanské shromáždění neboli sbor. Vše, co je nutné k potvrzení platnosti shromáždění, je výlučná přítomnost Hlavy sboru, Božího syna.

Myslím si, že opět jendna zajímavá stránka toho, co je křesťanství.

Co to je, to, nebo, ta, "EKKLESIA" To neumíte česky??

kód:

 Bůh dívá na to, jak to v sobě dokážeme uchovat, pěstovat nebo naopak potlačovat.

Jinak souhlasím s Petrou.
Všichni lidé mají dobré jádro. Pokud někdo byl párkrát v kriminále (já dvakrát) snadno si může zjistit, že i skutečný zločinec, má v sobě jakousi morálku. Takovou tu svoji čest.

(dnes je to hodně potlačené dnešním způsobem života a propagandou).

To "DOBRÉ JÁDRO" A JEHO KVALITA, BUDE PODLE MNE (MOŽNÁ) MĚŘÍTKEM PRO VÝBĚR LIDÍ DO VELKÉHO ZÁSTUPU, KTERÝ MÁ PŘEŽÍT VELKÉ SOUŽENÍ A MOŽNÁ I VÝBĚR Z TĚCH "NESPRAVEDLIVÝCH" PRO BUDOUCÍ VZKŘÍŠENÍ NA ZEMI.

Nebude to jejich víra. Křesťanství (evangelium) se nedostane v potřebné míře a ve vhodnou dobu ke každému člověku...A přesto i za ně byla prolita Kristova Krev.

1. Jana 2:2 On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.

“CÍRKEV, která je jeho tělo” a místní sbor podle Písem Nové smlouvy.

Zpronevěra organizovaného “křesťanstva”.




Lidé neradi slyší, že "křesťanstvo," t.zn. sektářské církevnické organizace, větší či menší, jež se považují za “křesťanské církve”, jsou více či méně odpadlé od Božího zjevení v Nové smlouvě. V Božích věcech vůbec nepřichází v úvahu lidské názory. “Zkušebním kamenem” všeho je Boží Slovo, precisně vykládané podle pravidel hermeneutiky. Jestli jeden ze dvou “křesťanů” neuznává Boží Slovo - Bibli za konečného a absolutního soudce, nebo jestli nevěří, že “veškeré Písmo je vdechnuté Bohem” (2Tm 3,16), pak i ti dva se nikdy nemohou dohodnout. Boží Slovo je vrcholné a konečné Boží zjevení pro lidstvo. Ten, kdo s ním není hluboce seznámen, nemůže mu být ani bezpodmínečně podroben. Jedním z předpokladů jednomyslnosti je, že každý musí mít správné porozumění Božího zjevení. Proto ap. Pavel napomínal Timotea, aby byl pracovníkem, “který správně rozděluje slovo pravdy” (2Tm 2,15). Z toho vyplývá, že jsou lidé, kteří NEsprávně rozdělují Slovo Pravdy! Předem je nutné si objasnit, co Písma NS (Nové smlouvy) rozumí pod termínem "církev" (ekklésia v jednotném čísle) a "církve" (ekklésiai v množném čísle).

Řecké slovo ekklésia znamená shromáždění nebo společnost lidí vyvolaných (ekkaleó-vyvolávám). Slovo původně představovalo shromáždění lidí, kteří byli vyvoláni ze svých domovů, aby se shromáždili na veřejné místo. V Písmech NS ekklésia tedy představuje lidi, kteří byli vyvoláni z celého světa “evangeliem Boží milosti” (Sk 20,24), aby tvořili výraznou skupinu, oddělenou pro Boha od bezbožného světa. Jak již bylo naznačeno, v Písmech NS je ekklésia užita ve dvojím smyslu.




1. Slovo předně vystihuje tu Církev, o které Pán řekl, že ji "brány pekelné nepřemohou" (Mt 16,18). Je to ta Církev, která nemá připojené jiné jméno ani nějaký kvalifikující přívlastek. Tuto Církev tvoří pouze lidé, kteří byli spaseni (vykoupeni) v Kristu Ježíši, od Letnic až do okamžiku, kdy ti, kdo se dočkají Kristova sestupu, budou spolu se vzkříšenými svatými "uchváceni v oblacích k setkání se s Pánem v povětří" (1Te 4,17). Je to ta Církev, o které ap. Pavel praví ve své modlitbě: "A všechno poddal pod jeho nohy (Kristovy), a jej (Krista) dal hlavu nade všecko církvi, která jest jeho tělo" (Ef 1,22.23). Je to ta Církev, o které praví Pavel v téže epištole: "...Kristus zamiloval církev a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony" (5,25-27). Je to ta Církev, do níž sám Bůh vštípil každého, kdo uvěřil v Krista jako osobního Spasitele, kdo prožil nové narození z Ducha Božího. Je to ta Církev, která je výlučně Božím dílem, k němuž člověk nemohl nic přičinit, a naopak, ani nemůže svou nedokonalostí, nevěrností nebo hříchy ji porušit a znehodnotit! Je to ta Církev, jež je lidskému zraku neviditelná, ale jejíž rozsah a nadčasové rozměry a tak i jednotlivé údy jsou známy jen Bohu (2Tm 2,19)! Je to ta Církev, kterou buduje sám Bůh, a protože ji buduje On, musí být dokonalá, čistá, svatá, bezúhonná a věčná. Je to ta Církev, kterou Bůh od věků na věky vidí v Kristu, s Ním organicky spojenou, vždyť ona je jeho tělo, a již proto musí být Bohu milá a před ním dokonalá jako Jeho Syn.

Někteří evangelijní Křesťané toto vzácné zjevení a nauku o “Církvi, která je jeho tělo” (Ef 1,22.23) znají a uznávají, ale svými spolkovými sektářskými organizacemi zcela popírají! Spočívá na nich vážná vina, protože konají něco, co je proti jejich lepšímu poznání a svědomí: “Proto tomu, kdo zná správně činit, a nečiní, je mu (to) hříchem” (Jk 4,17; můj překlad)!

Během svého života jsem slyšel, jak se i upřímně věřící, spasení lidé vyjadřovali:

“Církev v Čechách a ve všech dřívějších komunistických zemích potřebuje učinit pokání ze svých hříchů a ostudných kompromisů a spolupráce s tímto bezbožným režimem.”

“Církev v Německu se zkompromitovala a zpronevěřila svou přímou nebo nepřímou podporou nacizmu. Její povinností je veřejně se omluvit.”

“Církev v Anglii je vlažná a zesvětštělá a potřebuje duchovní obrodu.”

“Církev v Americe je podnikavá a finančně obětavá, zvlášť kdekoli lidé utrpí ztráty, ale je povrchní a v mnohých ohledech imituje různé světské metody.” A tak bychom mohli pokračovat.




Všechny tyto výroky mohou obsahovat pravdu, zjevují však, že ti, kdo je vyslovili, nevěděli, co je Církev, neboť vše, co bylo řečeno, se netýká “Církve, která je jeho tělo”. Místo slova Církev mělo být uvedeno: Křesťané, věřící, křesťanstvo, příslušníci křesťanských denominací, členové křesťanských sekt, nebo ti, kdo vyznávali víru v Krista, nebo místní sbory - církve v té a té zemi a podobně. Čtenáři, uvědomujete si nyní ten obrovský rozdíl? Je vám nyní jasné, co je “Církev, která je jeho tělo” (Ef 1,22.23), a čím jsou ty různé “křesťanské” spolky, sekty, jichž tvůrci jednali proti Božímu zjevení ohledně “slavné Církve, která nemá poskvrnu ani vrásku”? Jakoby se nikdy nezamysleli nad jedinečnou charakteristikou Církve, kterou podal ap. Pavel:

“Jako i Kristus zamiloval Církev a sebe vydal (v oběť) za ni, aby ji posvětil tím, že (ji) očistil obmytím vody skrze slovo, aby On sám sobě představil slavnou Církev, která nemá poskvrnu ani vrásku, ani cokoli takového, ale aby byla svatá a bezúhonná” (Ef 5,25b-27; můj překlad).




Nechť tu je zdůrazněno, že slova “obmytím vody skrze slovo” nemají co společného s křtem vodou. Stejné slovo loutron - obmytí, koupel je užito v Tt 3,5, “skrze koupel opětného narození”, to jest znovuzrození. Právě tak slova Páně v J 3,5.6 se netýkají křtu vodou. Aurelius Agustinus (354-430) byl první, kdo mylně vykládal tato slova Páně a spojil je s křtem vodou. Ve všech uvedených místech voda symbolizuje Boží Slovo, které za současného usvědčujícího vlivu Ducha svatého vždy má očistné poslání a moc. Každý jedinec, který slyší Slovo evangelia Boží milosti a přijme je vírou, současně prožije obrácení k Bohu, znovuzrození, očištění, spasení, ospravedlnění a posvěcení v Kristu a na základě Jeho oběti.

Je docela možné, že když Pavel psal Ef 5,25b-27, měl na mysli židovské nevěsty, které pečlivou koupelí a užitím vonných krémů se připravily pro svatbu. Ve světle Božího zjevení v Písmech Nové smlouvy je přímo odporný výrok, že např. “církev se zpronevěřila, že páchá duchovní cizoložstvo se světskou vrchností, se světem”, atd.. Jak je nemyslitelné, že svatý Syn Boží by se kdy spojil s nevěrnou nevěstou! Jsou to vždy hříšní jedinci nebo skupiny, kteří se zpronevěřili Božímu zjevení a zorganizovali místní církve v hříšnou, nevěrnou sektu!




2. Druhé užití slova ekklésia se týká místní církve (nebo: sbor, shromáždění, obec), jež má sestávat pouze ze spasených lidí v určitém místě, ve smyslu Mt 18,17, kde Pán řekl, aby bratr pověděl určitou záležitost církvi. Tady nemůže jít o onu neviditelnou Církev, tělo Kristovo, nýbrž o místní sbor, církev, které poškozený jedinec má předložit svůj problém. Tato "ekklésia" je v NS obvykle označena nějakým jménem nebo kvalifikujícím přívlastkem. Každý přívlastek (atribut) připisuje slovu určitý význam. Např. v NS nacházíme jména: "církev Boží" (Sk 20,28), “církve Boží” (1K 11,16), "církve Kristovy" (Ř 16,16), “církve svatých" (1K 14,33), “církve (pohanských) národů” (Ř 16,4; tzn. jednotlivé místní sbory, jež sestávaly ze spasených pohanů. V apoštolské době sbory-církve nikdy netvořily společnou organizaci!), “církev Thessaloničanů” (1Te 1,1; 2Te 1,1) a podobně.

Pokud je ekklésia užita v jednotném čísle, jde o místní sbor, třeba v Antiochii, Filipis, Efezu a pod. Když je ekklésia užita v množném čísle (ekklésiai), vždy jde o větší počet místních církví-sborů v určité krajině. Když Písma Nové smlouvy praví "církve", tak si můžeme být jisti, že tím nemyslí církevnické organizace - denominace - sekty, sdružené pod společným jménem a s různým zřízením, jak je tomu v dnešním odpadlém "křesťanském světě”! Když se v současné době někomu zmíníte o “církvích”, okamžitě má na mysli různé církevnicky organizované spolky - sekty! To je v rozporu se všemi spisy Nové smlouvy a apoštolské praxe!

Místní církev - sbor je budován lidmi pod správou staršovstva. Každý místní sbor je přirozeně při svém shromáždění viditelným celkem. O přijetí nových údů v místním shromáždění rozhodují lidé. Přes všechny dobré úmysly a snahy se těchto sborů přidrží nedostatky, chyby, pochybení a hříchy, právě proto, že tu je účasten člověk. U něho je vždy původ zkázy! Ať si to nikdo nebere za polehčující okolnost!! Důkazem úpadku a zpronevěry jsou různé církevnické sektářské organizace. Některé vznikly před mnohými stoletími, což je nedělá o nic lepší než ty, které vznikly až v 2. polovině 20. století jako sekta “Křesťanské sbory”. Větší sekty (za komunismu všechny sekty!) často žily v konkubinátu se světskou vrchností a “římská církev” dokonce panovala nad císaři a králi a mnohými zeměmi! V těchto větších sektách se usídlily i nejhrubší formy modlářství. To nevzniklo přes noc, ani během roku, ale často se vyvíjelo nenápadně a zákeřně během dlouhé doby. Bůh ovšem předvídal toto nebezpečí, a proto dal napsat varování ve svém Slovu: "Nebuďte ani modláři jako někteří z nich, jak je napsáno: Lid se posadil, aby jedl a pil; i povstali, aby se bavili" (1K 10,7). "Utíkejte od model." "Vyvarujte se model!"

V Písmech Nové smlouvy nenacházíme učení ani jediný pokyn k vytvoření jakékoli organizace, ale jsme vybízeni, abychom usilovali zachovávat tu jednotu, kterou Bůh sám vytvořil:

"Prosím tedy vás já vězeň v Pánu, abyste chodili tak, jak je hodno na to povolání, se vší pokorou, tichostí i se snášenlivostí, snášejíce se vespolek v lásce, usilujte zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději svého povolání. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který jest nade všechny a skrze všechny, i ve všech..." (Ef 4,1-6).

Jde tu o jednotu, kterou Bůh sám již stvořil. Každý Křesťan má povinnost na ní stavět a odmítat všechno, co je s ní v rozporu. Kdo zorganizuje větší počet místních církví-sborů pod společným jménem, vytváří sektu, která představuje oddělení od ostatních údů těla Kristova (Ga 5,20). Je přestupníkem Božího Slova a tedy provinilcem proti Bohu, protože Bůh je cele ztotožněn se svým veškerým zjevením.

Nechť je tady důrazně vyhlášeno, že Bůh je totálně ztotožněn s veškerým svým zjevením, takže když někdo zavrhne Jeho zjevení Bůh to považuje za zavržení své Osoby! “Proto, kdo (tím) pohrdá (nebo: to odmítá, zavrhuje), ne člověkem pohrdá (odmítá), ale Bohem, který i vám dal svého svatého Ducha.” V 1Te 4,1-8 citovaný 8. verš uzavírá oddíl, v němž apoštol označuje své výzvy, napomínání a učení za “příkazy, vydané skrze Pána Ježíše”. Sedmý verš uvádí posvěcení jako hlavní předmět toho oddílu: “Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale v posvěcení!” Osmý verš vyjadřuje hrozivé varování. Kdyby si věřící dovolili pohrdnout tím, co jim apoštolé skrze Pána Ježíše vyhlásili a přikázali, tak nepohrdnou jen Božími posly a jejich poselstvím, ale samým Bohem! Čtenáři, zamysli se nad touto vážnou skutečností!

Bůh nikdy nedovoluje, aby jeho zjevení se stalo obětí lidských názorů, záliby nebo neliby, nebo dokonce předmětem racionalistických soudů lidského mozečku! Ty i já máme jediné právo a povinnost: Boží zjevení vděčně přijmout a bezpodmínečně se mu podrobit. Všichni spasení lidé při svém obrácením měli co činit s Božím zjevením, které je absolutní, a proto je mají denně poslušně uplatňovat. Jestli kdo pohrdá i tím, co si dovoluje považovat za “nedůležitou část” Božího Slova, pohrdá samým Bohem.

Je snad někdo tak pošetilý a domnívá se, že tento kategorický princip vyhlášený v 1 Te 4,1-8, se nevztahuje na veškeré Boží zjevení, které je i dnes vyhlašováno jen malým ostatkem věrných a bezúhonných Božích služebníků? Nebo si někdo namlouvá, že se to nevztahuje na 20. a 21. století? Ti, kdo od r. 1956 a hlavně od r. 1990 pohrdli důležitými naukami Božího zjevení o Církvi, a o místním sboru a troufale stvořili organizovanou sektu, nepohrdli jen věrnými Božími služebníky, kteří jim tyto pravdy vždy hlásali, ale především samým Bohem! Očekávali bychom, že tato vážná skutečnost docílí úděsnou invasi do srdcí všech provinilých hříšníků a přivede je k hlubokému pokání, změně a nápravě. Proč se tak nestalo?

Je na to asi dvojí odpověď: Buď tito jedinci mají již “vypálené svědomí” a nebo již jsou “odchováni k soudu”! Místo, aby se zhroutili v pokání před Bohem, volí snadnější cestu: falešně obviní Božího posla, aby měli záminku k zavržení poselství, které jim tlumočil! Tragická skutečnost však je, že pohrdli Bohem a Bůh pohrdnul jimi! “Vydal jsem je (dosl. ho - Izraele) vzdorovitosti (nebo: umíněnosti) jejich srdce; chodí si podle svých záměrů” (Ž 81,13; můj př.). To představovalo nejtragičtější úděl Izraele. Myslí si někdo, že tomu tak není v každém věku? Věřím, že tento tragický úděl se týká i těch, kdo v r. 1956 vytvořili státní sektu “Křesťanské sbory” a na všechny, kdo od té doby stáli a stojí v popředí nové sekty.

Tak toto je skutečně vyčerpávající příspěvek. Tím myslím pro čtenáře. Je příliš obsažný a strašně dlouhý. Moc myšlenek najednou.

Já jsem kdysi razil ve sboru podobu komentářů ve tvaru KKL. To znamená, Krátce, Konkrétně Logicky.


K tak dlouhému komentáři se ale pokusím vyjádřit podle mého KKL.

Výklad slov "celé Písmo je inspirováno Bohem" v tom smyslu, že je naprosto přesné, neomylné správné, neměnné, stále pro každého platné v plném znění a podobně, chápu úplně jinak.


V Písmu jsou zaznamenány i změny, které ruší platnost některých jeho částí pro křesťany. (starý zákon a jeho ustanovení a předpisy a podobně).
Proto Pavel slovy "celé Písmo inspirováno" neměl na mysly, jeho důsledné dodržování beze změn, ale vyzdvihuje myšlenku, k čemu může a má věřícímu člověku sloužit

2. Timoteovi 3:16....... je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti,

Když si jednotlivé prvky, to je UČENÍ (seznámení s vůlí stvořitele) USVĚDČOVÁNÍ (vzhledem k našemu myšlení a jednání), NÁPRAVĚ (změnám víry a vztahů), VÝCHOVĚ KE SPRAVEDLNOSTI (nezaměňovat božskou spravedlnot a názor, za lidskou)

Pokud takto křesťan nejedná, potom to vypadá ASI TAKTO

2. Timoteovi3:5 budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

tAK TO JE MOJE KKL

Hvězdlický napsal:Tak toto je skutečně vyčerpávající příspěvek. Tím myslím pro čtenáře. Je příliš obsažný a strašně dlouhý. Moc myšlenek najednou.

Já jsem kdysi razil ve sboru podobu komentářů ve tvaru KKL. To znamená, Krátce, Konkrétně Logicky.

Tak s tímto principem opravdu souhlasím. Opravdu příspěvek je hodně obsáhlý a jedna myšlenka se jen špatně udrží.

Jen toho odsudku nad Křesťanskými sbory je mi líto. Myslím, že vracet některé věci zpět jde těžko.

Zpronevěra nauce o Církvi a místním sboru. Vývoj sekty od r. 1956 a dnešní stav.


V této části chci ukázat na nenápadný a proto zákeřný vývoj v této sektě, který začal v r. 1956 za spolupráce některých starších bratrů (z Čech i Slovenska), kteří sami v dřívějších letech věrně přispívali k budování původních sborů Páně. V r. 1956 se však dopustili revolučního převratu svým rozhodnutím, že nebudou dále snášet “pohanu Kristovu”. Tím dokázali, že na rozdíl od Mojžíše “pokládali za větší bohatství poklady Egypta než pohanu Kristovu”! (Žd 11,26) Je zřejmé, že oni “nevzhlíželi k odplatě”, jak činil Mojžíš. To však neznamená, že nesklidí odplatu, kterou si vysloužili!! Tím, že učinili hříšné kompromisy se světskou vrchností, dostali poklady Egypta. Jaké to byly poklady? Možnost veřejného shromažďování, zpívání a vydávání časopisu, který obsahoval i komunistickou propagandu - to jim nabídnul komunistický Egypt! Mám tu na mysli hlavně 6-8 jedinců, dobře známých, kteří se dříve osvědčili, ale ke konci svého života zklamali jako Šalomoun, Uziáš a mnozí jiní za Zákona i v době “evangelia milosti Boží” a Církve. Mohl bych je jmenovat, ale neučiním tak. Všechny jsem velmi dobře znal, a ten hlavní a nejstarší byl můj vzdálený příbuzný. Svatá Písma vždy jmenují jak ty, kteří se osvědčili, tak ty, kteří hřešili. K těmto jedincům bych mohl připojit mnohé další, ale ti nestáli v popředí jako ti, které mám na mysli. Tu zkáznou zpronevěru, kterou tito jedinci začali, jejich synové a dcery dokonali. Řada bratrů po pádu komunismu mi předhazovala ty Egyptské poklady, za které byli tak vděčni, a bez kterých prý “by sbory přestaly existovat”. Pochvalovali si, jak “státní uznání” sloužilo k dobru sborů. Jednomu bratru jsem odpověděl: “Sbory Páně přestaly existovat podpisem smlouvy s komunistickou vrchností!” O práva Páně, o jeho čest a slávu jim vůbec nešlo!

Nuže, přítomný zoufalý stav celé sekty a většiny jejích příslušníků je nejlepším důkazem, jestli stvoření státní sekty v r. 1956 bylo k dobru věřících nebo NE. Čtenáři, Bůh zjevil určité zákonitosti. Jestli se proti nim prohřešíš, poneseš často dlouhodobé a věčné následky! Totéž platí o každém sboru. V tom není vyhnutí! Zpytuj Písma a studuj “historii křesťanstva” a shledáš, že co jsem tu napsal je pravda! Bez hlubokého a upřímného pokání a pláče, bez veřejného odprošení Pána Církve neexistuje náprava ani duchovní probuzení, ani obroda! Tento Bohem stanovený princip platil i v historii Izraele. Dříve než došlo ke každé reformaci, probuzení a nápravě, předcházelo pokání, plačtivé vyznávání hříchů, opuštění hříchů a celková očista! Zamyslete se nad 2Pa 29. kap., hlavně nad v. 2-11! Jak král Ezechiáš vyznával hříchy otců i tehdejší generace (v.6)! Jakou očistu chrámu provedl! Když se v dnešní sektě ozvou hlasy po pokání, nápravě a obrodě, tak je funkcionáři umlčí! Protože po r. 1990 všichni hlavní funkcionáři sekty na mé mnohé výzvy k pokání ani neodpověděli, a tím odmítli učinit pokání a veřejně odprosit Pána Ježíše, musel jsem ve svých knihách v několika odstavcích zveřejnit kritiku aspoň některých hříchů a zpronevěry. Přitom jsem nikdy nezveřejnil jména přestupníků! Místo, aby byli přivedeni k pokání, zatvrdili se ještě více a zavrhli knihy i jejich autora. Proto ten dnešní zoufalý stav, který se vyvíjí od zlého k horšímu, jak tomu bylo s Izraelem v době Jeremiášově. Pak již nebylo vyhnutí Hospodinovým soudům.

Zhoubný vývoj nastal až v dalších generacích, tedy po smrti bratrů Fr. Butchera, F.J. Křesiny, J. Dytrta, J. Vaňka, O. Zeisela-Záleského, E. Ulahly, M. Sadloně, K. Pavloviče a několika dalších bratrů, jichž jména jsou spojena s požehnaným obdobím sborů Páně za Rakouské monarchie, za První republiky i německé okupace, až do r. 1951, kdy komunistický režim sbory zakázal. Přirozeně, že nás to vede k historickým záznamům v Joz 24,31 a Sd 2,8-11. Ti, kdo si prostudovali dějiny “křesťanstva” (je nesmysl mluvit o dějinách Církve) z období, jež následovalo hned po smrti apoštolů, musí žasnout, jak rapidně pokračovalo odpadnutí od novozákonního zjevení.

Přibližně 17-20 roků po smrti posledního apoštola, Jana, téměř nad každou místní církví-sborem vládl jedinec - “biskup” (episkopos, dosl. dohlížitel). Brzy nato v jednotlivých provinciích římského imperia biskupové jako zástupci místních sborů, se scházeli k společným poradám, obyčejně v největším sboru té které provincie. Připomíná vám to “Ústřední výbor Křesť. sborů”, “Mezisborovou radu starších’, “Celostátní shromáždění starších bratrů” v Ostravě, Brně, Bratislavě, Nitře atd.? Funkcionáři sekty zatím nemluví o “shromáždění biskupů”, ale jejich praxe je stejná jako byla v 2. století. Jde o stejná stará povidla, jen nálepka je jiná! Usnesení a dopisy z těch biskupských shromáždění byly zprvu poučující a doporučující, ale za nějaký čas se staly závazné a nařizující! Brzy nato se dohodli, že někdo musí těm poradám předsedat a řídit je. Biskupové obvykle k tomu zvolili biskupa z největšího sboru v hlavním městě provincie, který je hostil, a nazvali ho archepiskopos, hlavní biskup, arcibiskup. 1 S pokrokem centralizace došlo k vytvoření vyšších posic s odpovídajícími tituly, metropolita, patriarch a pontifex maximus - papež! Všechny tituly byly převzaty z pohanského světa, kde byly užívány ve struktuře organizace státu! Každý, kdo se nachází na skloněné slizké ploše zpronevěry neví, kde skončí!

Bůh poskytl zjevení nauk ohledně Církve - Těla Kristova i místního sboru. Mimochodem, umělé rozdělení na sbory (s větším počtem věřících) a na shromáždění (s malým počtem), je svévolné lidské rozdělení. V Nové smlouvě je jen jedno slovo - ekklésia - které znamená: církev, shromáždění, sbor, obec. V apoštolské době nikdy neexistovalo organizační spojení takových shromáždění v jeden celek. Každý sbor byl pod pastýřskou péčí starších (presbyteroi) = dohlížitelů (episkopoi), jichž vždy bylo několik (Sk 20,17.28). Ti za každý sbor odpovídali jedině Pánu Kristu a žádnému lidskému ústředí ať má jakýkoli název! V apoštolské době také nikdy nedocházelo k nadsborovým shromážděním “starších bratrů”, kteří representovali místní sbory. Jestli by někdo připomněl sejití v Jeruzalému, jež je popsané ve Sk 15, pak by tím jen zjevil svou nevědomost. Protože v tu dobu byla napsána jen epištola Jakubova a Galaťanům, ve sporné otázce obřezání mužů obrácených z pohanstva se církev v Antiochii syrské obrátila k apoštolům, kteří byli v Jeruzalému. V tomto případě to byl pouze jeden sbor, který vyslal své representanty do Jeruzaléma. Byli to “Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich” (Sk 15,2). 2

Na základě dostupných dokumentů a dat Pavel napsal epištolu Galaťanům v Antiochii brzy na podzim r. 49 a koncem toho podzimu bylo shromáždění v Jeruzalémě. Čtenář si musí uvědomit, že Pavel a Barnabáš již měli za sebou 1. misijní cestu, která začala v dubnu 48 a protáhla se až do září 49. Z toho je nám jasné, že Pavel již před poradami v Jeruzalému měl zjevené “evangelium Boží milosti” a nauky s ním spojené jako ospravedlnění krví Kristovou, z víry a z milosti, spasení, vykoupení, smíření, ospravedlnění a posvěcení. Toto byla Pavlova třetí návštěva Jeruzaléma od jeho obrácení ke Kristu. Pavel si tam “nešel pro rozumy”. Ohledně obřízky a dalšího Božího zjevení nepotřeboval nikoho z apoštolů ani z obrácených farizeů (Sk 15,5), z nichž mnozí se stali zákoničtí Judaisté, kteří vtrhli do Galacie nějaký čas po Pavlově misijní cestě a šířili své zákonické bludy. Tato nebezpečná situace v Galacii donutila Pavla k napsání epištoly Galaťanům. V ní Pavel naznačil (2,6), že “ti, kteří se zdají něco býti nic mi nepřidali”. Tím je nám řečeno, že “ti, kteří se zdají něco býti” ať to byli Petr, Jakub a Jan či další apoštolé, co se týkalo Božího zjevení, nic Pavlovi nepřidali. Proč tedy šel k apoštolům s Barnabášem a některými jinými z Antiochie? Chtěl jim předně vyložit smrtelné nebezpečí pro sbory, jehož zdrojem byli jeruzalémští zákoničtí Judaisté. Věděl, jakou duchovní a mravní autoritu měli apoštolé, a proto si přál, aby se veřejně ztotožnili s pravdou, kterou s Barnabášem hlásal, aby tak došlo k umlčení bludných Judaistů.

Hřešící funkcionáři, kteří se dnes odvolávají na jeruzalémské porady nebo Pavlovo setkání v Milétu se staršími z Efezu, aby si ospravedlnili “celostátní shromáždění starších”, hanebně zneužívají Boží Slovo (2K 2,17 = hokynaří s Božím Slovem, což zahrnuje i peněžitý zisk; 4,2 = lstivě, podvodně zneužívá Boží Slovo)!

Nechť si čtenář uvědomí zásadu: Stav celku odpovídá stavu každé jeho části. Kvalita domu záleží na kvalitě cihel. Stav sekty, která sama o sobě je “skutkem těla” (Ga 5,19.20) a tedy hříchem, jako stav jejího “vedení” odpovídá stavu a duchovní úrovni každého sboru, který je částí sekty. Stav a duchovní úroveň každého sboru je výsledkem duchovní a mravní úrovně všech jedinců. Nechť si čtenář uvědomí, že vaše sekta sestává ze sborů! Pravý opak je však zjeven v Písmech o “Církvi, která je jeho tělo”! Toto Tělo sestává z jednotlivých údů, tedy Církev je tvořena z jedinců a ne ze sborů! Právě tak místní tělo Kristovo (1K 12,27), sbor - církev, sestává z jednotlivých údů. Písmo nikde nemluví o tom, že “Církev, která je jeho tělo” (Ef 1,22.23), sestává ze sborů!!

Příkladem nevědomosti této nauky je výrok, který byl v r. 2002 vysloven starým bratrem v Čechách: “Nikdo nemá právo takto veřejně kritizovat druhé bratry a nebo sbory a nazývat je sektou, když jsou součástí Církve, která je dokonalá a svatá.” On si neuvědomil, jak mylný sylogismus vyslovil! “Sylogismus je určitý typ deduktivního úsudku v tradiční logice; skládá se z jedné nebo několika premis. Premisa je tvrzení, these, z které lze odvodit další tvrzení a závěrečný soud.” Hlavní premisa bratrova výroku je: Církev je dokonalá a svatá. Vedlejší premisa je: sbory jsou součástí Církve. Závěrečný soud jeho sylogismu je: Protože sbory jsou součástí dokonalé Církve, jsou dokonalé a svaté a proto jsou nad jakoukoli kritiku a soud! OMYL!! První premisa je správná, neboť to je nauka Písem! Druhá premisa je mylná! Neboť nikde v Písmech není řečeno, že sbory jsou částí Církve, která je jeho tělo, nýbrž jen jednotlivci, spasené údy! Proto bratrův sylogismus je vadný a neplatný! Bratři, kteří mluví o jednotlivých sborech Páně po celém světě jako o bratrském hnutí, se dopouštějí nejhrubšího omylu! Ve Velké Britanii v první polovině 19. století za obdivuhodného vlivu Ducha svatého vzniklo úžasné probuzení, které vedlo k poznání a uplatnění novozákonních pravd, jež brzy po smrti apoštolů byly podle Satanova mistrného plánu církevnickým odpadlým křesťanstvem zcela popřeny. Během předcházejících osmnácti století jen jednotlivci nebo malé skupiny věrných Křesťanů, kteří byli pronásledováni církevnickými zločinci a vrahy, žili věrně podle Písem Nové smlouvy. Ti zbožní, věrní a učení muži v 19. století v Britanii, kterým Bůh osvítil apoštolské pravdy a praxi, nezaložili “bratrské hnutí”! Jaký to omyl! Duch svatý tyto muže přivedl k věrnému uplatňování Božího zjevení, jež je navždy uloženo v Písmech Nové smlouvy!

Můj otec a já jsme zásadně odmítali výrazy bratrské hnutí a učení, pro jejich sektářský význam. Právě tak jsme zamítali jakoukoli přezdívku, kterou nás nevědomí lidé nařkli. Dr. Jan Zeman začal užívat výrazy “bratrské hnutí” a “bratrské učení”. Zřejmě to převzal z němčiny: “Brueder Bewegung und Lehre”. Jednou jsem ho upozornil, že užívá termíny, které jsou sektářské. Moment byl zaražen a pak odvětil, že to užívá jen jako pomocné výrazy. Po vytvoření sekty v r. 1956 se vžil výraz “bratrské hnutí” a je neustále užíván nevědomými funkcionáři slovem i tiskem, tak i v knize “Cestou pravdy a lásky”. Na 11. str. věta pod titulem praví: “...došlo v Církvi k odklonu..” Tady hned máte nesprávné užití výrazu Církev, o kterém jsem psal shora. Na str. 15 je podtitul VZNIK BRATRSKÉHO HNUTÍ. Tak i na str. 18. Následuje mnoho fotografií těch zbožných a učených mužů z 19. století. Ti, kdyby o sobě četli, že založili bratrské hnutí, tak by knihu hodili do ohně!!

Funkcionářům sekty “Křesť. sbory” přišlo ovšem vhod, když našli tyto termíny v knihách anglických a německých “historiků bratrského hnutí” z 2. pol. 20. stol., jichž spisy jmenovali v knize “Cestou pravdy a lásky”. Těch několik “historiků” užitím toho termínu potvrdilo, že se také zpronevěřili nauce o Církvi a o místním sboru. Funkcionáři sekty zneužili omylu několika lidí na Západě, aby si omluvili nejen užívání toho sektářského výrazu, ale i stvoření skutečné sektářské organizace, jaká neexistuje mezi sbory Páně v celém svobodném světě!! Proto ti odpadlíci, kteří jsou v čele dnešní sekty a jsou rozhodnuti vymýtit poslední zbytky vytýčených novozákonních nauk, již začali mluvit, že “jsou (rozuměj: jejich sekta “Křesť. sbory”!) částí světového bratrského hnutí”! Ovšem, že toto “světové bratrské hnutí” je pouhým výtvorem fantasie těch bludařů a odpadlíků! Pro knihu, jež je “oficiální historií” sekty “Křesťanské sbory” a vedoucích funkcionářů v Čechách a na Slovensku od r. 1956 dodnes, může být jediný pravdivý a čestný titul: “Rychle sešli z cesty, kterou jsem jim přikázal” (Ex 32,! Kdesi jsem již napsal, že knihu “Cestou pravdy a lásky” jako každou “historii” kterékoli církevnické sekty považuji za eulogický nekrolog! Každé hnutí, které o sobě píše historii, již patří historii!!!

Co dále?

Ztratil jsem naději, že funkcionáři a jejich stoupenci učiní pokání ze zpronevěry (2Tm 3,13). Záleží na jednotlivých věřících, aby napravili svůj poměr k Bohu. Kdo učiní pokání, obdrží Boží odpuštění. Jen tak se může dospět k duchovní obrodě a k věrnému plnění Slova, jak tomu bylo s našimi otci a praotci. Napravený jedinec bude Bohem zmocněn, aby opustil vše, co je z člověka, z “těla”. Jako Abraham s vírou v Boha “vyjde” z prostředí, v kterém hřešil (Žd 11,. Na rozdíl od Abrahama, který “nevěděl, kam přijde”, obrozený jedinec bude znát cestu, neboť je jasně vyznačena v Božím Slovu. Jde o rozhodnost každého tuto cestu u víře nastoupit. Je to ta cesta, kterou zpronevěřilci opustili a nechtějí se na ni navrátit a dokonce ji již odmítají znát! Vnitřní obroda je nepostradatelná a mnohem důležitější a proto těžší než nějaká fyzická, konkrétní opatření! Pro Mojžíše bylo snadnější zničit zlaté tele, než přivodit srdečný návrat Izraelitů k Bohu. Je nutné, aby každý, kdo učiní pokání, se vrátil k “první lásce” k Pánu. Pak mu bude jasno, jak se má zachovat k místnímu sboru, který je ještě částí sekty.

Je možné, že probuzený jedinec, který se navrátil k “první lásce k Pánu”, nebude muset nic činit, že vše za něho vykonají ti, s kterými se dosud združoval. Asi skončí jako ten slepec od narození, kterému Pán vrátil zrak. Když vydal věrné svědectví o Pánu a o tom, co pro něho učinil, jaká byla reakce farizeů, funkcionářů mrtvého rituálního náboženství? “Řekli mu: ‘Celý ses v hříších narodil, a nás chceš poučovat?’ A vyhnali ho ven.” (J 9,34-39) Pán Ježíš jej však vyhledal a poskytl mu jedinečné zjevení sebe jako Syna Božího, což bylo upřeno těm, kteří ho vyhnali. Právě náboženští lidé, kteří jsou svým nekajícím srdcem vzdáleni Bohu, se stávají oběťmi tajemného satanského zaslepení, které je nevysvětlitelné na lidské úrovni. I dnes jen ti, kdo jsou hotovi trpět pro Boží čest, shledají, že Syn Boží je vyhledá a zjeví jim svou slávu! Je však nutné, aby si zachovali lásku ke všem Božím dětem, i k těm, které chybují a zůstávají v hříšném svazku a na scestí. Musí dbát na to, aby byli bezúhonní.

Každý spasený jedinec má Ducha svatého, Boží Slovo a všechna opatření Boží milosti. Proto je osobně odpovědný Pánu a v “onen den” Jemu bude muset vydat počet, jak šafařil se vším, čím byl obdarovám. Vzhledem k tomuto vybavení, jak to, že každý věřící nejedná v osobní závislosti a odpovědnosti vůči Pánu? Jak to, že mnozí jednají jako bezradné a zmatené ovce, které nevědí čí hlas mají poslouchat? Copak neznají hlas svého Pastýře, že naslouchají hlasu těch “cizích” a následují je (J 10,5)? Proč se nechávají ovlivnit, proč nemyslí samostatně a nespoléhají na Pána? Proč se podvolují agresivním “námezdníkům a zlodějům” (J 10,12.13)?

Mohu tu dát jen stručné odpovědi na předcházející otázky:

Věřící tráví drahocenný čas u ďábelské televise a s jinými světskými zálibami na úkor zpytování Božího Slova. Nepěstují denní osobní obecenství se svým Bohem na modlitbách a nad jeho Slovem. Spokojí se s kolektivními pobožnostmi. Nežijí ve stálém vědomí bezprostřední Boží Přítomnosti. Bůh je jim vzdálenou, zamlženou Veličinou, s kterou nepočítají a proto si troufají otrle přestupovat Boží Slovo a hřešit. Věřící v sektě postrádají dobré a věrohodné učení Slova. Poctivé, správné a hluboké výklady Slova neexistují. Kdo by je přinášel? Ti, kdo se zpronevěřili Bohu a jeho zjevení a popírají důležité nauky Písem, kdo žijí na úrovni těla (sarx) místo Ducha? V Božích věcech je svatá zákonitost. “Neboť cokoli by člověk zasel, totéž bude i žnouti. Protože, kdo seje pro své tělo (sarx), z těla bude žnouti porušení. Ten však, kdo seje pro ducha (t.j. pro duchovní přirozenost), z Ducha bude žnouti život věčný” (Ga 6,7b-8, můj překlad).

Kdy jste slyšeli pečlivě vypracované kázání o nutnosti denního přístupu k svatému Bohu za účelem zpytování srdce a svědomí (Ž 139,23.24) a denního pokání? Věřící se většinou spokojí s návštěvami shromáždění a netráví dost času ve svatyni (Ž 84,11; Žd 10,19-23). Jaké předměty jsou voleny pro službu Slovem? Kdo je schopen správně vyložit veledůležité kapitoly nebo oddíly Písem, které obsahují nesmírná duchovní bohatství nebo základní nauky, nebo úchvatná požehnání? Např. Ř 5.6.7.8. kapitoly, 1K 15. kap., 2K 2,12-3,18; Ga 2,20, Ef 1. kap., 3. kap., F 2,5-11, 3. kap., Žd 1. kap., 4,14-16, atd..

Slyšeli jste někdy podmaňující kázání v moci Ducha na Ga 6,14? Jaký význam mají pro vás slova: “skrze kříž našeho Pána Ježíše Krista je mi svět ukřižován a já (jsem s Pánem Ježíšem ukřižován) světu”? Kříž představuje smrt! To znamená, že Kristův ctitel a vyznavač neexistuje pro tento bezbožný svět; a naopak, Bohu nepřátelský svět neexistuje pro Kristova ctitele a služebníka! Od koho byste mohli takové kázání slyšet? Od těch, kteří stvořili státní sektu v r. 1956 a spolupracovali se světskou vrchností a ve svém časopise dokonce publikovali komunistickou propagandu? Nebo myslíte si, že uslyšíte takové kázání od těch několika “uvolněných” odpadlíků, kteří dnes chtějí přijímat peníze od světské vrchnosti, “pro sociální účely a napravování světské společnosti ve spolupráci s místními národními výbory či jinými institucemi”? A za nějaký čas z nich budou státem placení “náboženští námezdníci”, kterým vždy smrděla poctivá práce! Peníze od státu jsou další Satanův “Trojský kůň”.

Právě tak pochybuji, že jste slyšeli srdce zpytující kázání na 1J 2,15-20 nebo na 2,28-3,3. Mladší funkcionáři sekty (ti staří, hlavní provinilci, už si ze všech “funkcí” umyli ruce!!) se otočili zády k nebeskému povolání údů Církve. Už nežijí nadějí Církve podle 1Te 4,13-18 a neplní Ko 3,1-4. Spatřují větší důležitost v řešení soudobých problémů a zel světské společnosti. Někteří jsou “experti” v pohlavních zvrhlostech. Dokazují to jejich publikace tiskem a internetem! Nechtějí slyšet: “Pojď za mnou a nech ať mrtví pochovávají své mrtvé!!”

Někteří čtenáři budou nejen překvapeni tím, co tu četli, ale možná, že se i zhrozí. Takovým však chci říci, že znám, co jsem napsal. Byl jsem spasen, pokřtěn a byl jsem údem velkého sboru v Praze v době největšího rozkvětu Božích sborů za První Republiky, německé okupace až do zákazu sborů komunisty v dubnu 1951. Od r. 1956 jsem stál mimo sektu až do našeho exilu v srpnu 1967, ale vždy jsem vše pozorně sledoval. Po prvé jsem navštívil ČSFR až v létě 1990. Má pátá návštěva byla na jaře 2000. Vy, kteří jste žili jako členi sekty od r. 1956 či později, si ani nemůžete uvědomit, k jaké radikální změně došlo od r. 1951. Pro mě však změna byla otřesná. Je tomu jako s lidmi, kteří jsou v místnosti, kde není dostatečné větrání. Nepozorují, jak pozvolna a nenápadně ubývá kyslík, jak vzduch se stává ztuchlý až páchnoucí. Teprve, když začnou zívat a přepadá je dřímota, někteří si uvědomí situaci. Naproti tomu, když někdo vstoupí do místnosti zvenku, tak ta atmosféra ho ihned “praští přes nos”!

Sektu nyní tvoří 3. a 4. generace, většinou potomci těch, kdo byli u vzniku sborů Páně. Tito lidé se navzájem ženili a vdávali, takže v dnešní sektě je mnoho zpřízněných rodin. Tak snadno vznikly “přibuzenské vlivné kliky”, jak tomu bylo s farizey a saducey (Annáš, Kaifáš, atd.). Jen maličko lidí ze světa přišlo ke spasení! Tak je tomu ovšem ve všech denominacích! Všude je jen “údržba”. Dnešní členové sekty už neznají pravdy o “Církvi, která je jeho tělo” ani o místním sboru, ani další nauky obsažené v evangeliu! Proto, když jim byly otevřeny dveře na “Západ”, tak tam odejeli na jarmarky! Bez duchovního rozsuzování přijímali všechno, co jim bylo nabízeno, včetně duchovních a mravních problémů desorientovaného, zpsychologizovaného západního odpadlého křesťanstva a zvrhlé společnosti! Nejenže v ČR a SR neodstranili z křesťanstva zla napáchaná v období komunismu, ale navíc je infikovali viry a bakteriemi západního křesťanstva! Místo, aby uváděli Boží ovce na pastvy zelené, tak ve svých plátcích jim poskytují ohlodané kosti! Od r. 1990 krmí věřící jedem překladů západních bludů, psychologických braků a tím přispívají k totální duchovní desorientaci sebe i ostatních věřících!

Jen ti, kdo učiní pokání a provedou očistu a navrátí se celým srdcem k Pánu a k první lásce, budou vyvedeni z náboženského Babylonu a pod Jeho vedením se navrátí jako věrné ostatky do “zaslíbené země”. Nechť vám Bůh poskytne svou milost a pomoc! Těm kajícím tak učiní, neboť je věrný Bůh a nemůže sám sebe zapřít.

Váš bratr v Pánu Ježíši Kristu, L.P.Křesina.

1 Nechť si čtenář znovu prostuduje mou knihu “Charismata”, str. 126-132 a 450-458, kde jsou podány historické údaje hříšného vývoje “organizovaného křesťanstva”. Tato palčivá pravda je jedním z důvodů, proč odpadlíci v sektě “Křesťanské sbory” zavrhli mě a mé knihy.

2 Podrobné pojednání o poradách v Jeruzalémě je v mé knize “Zákon, Království a Milost”, str. 165-175.

Tyto dva příspěvky jsou pokračováním předchozího.Asi jsou moc dlouhé a nudné ale ukazují, že křesťanské sbory a svědkové Jehovovi mají hodně společného.