Život a služba Vlada Fajfra

Nádherný život
(čtení na pokračování)

Narodil jsem se a vyrůstal ve věřící rodině. Otec, ředitel banky, laický kazatel, založil dva sbory. Matka ještě jako svobodná pracovala na Slovensku v Modrém kříži jako evangelistka. Bylo to probuzenecké hnutí pod vedením Kristýny Royové. Jako dítěti mi vyprávěla příběhy z Bible, které jsem rád poslouchal: o tom, jak mladý pastýř David porazil obra Goliáše, mi musela povídat opakovaně několikrát. Podobně též příběhy o Josefovi. Jeho bratři ho prodali jako otroka do Egypta. Tam se dostal do vězení. Nakonec se však stal nejvyšším v zemi po faraónovi a pomohl svým bratrům i otci v době hladu. Matka říkávala, že když jsem rozhoupal houpačku, volával jsem: „Pane Ježíši, podívej, jak se pěkně houpu!“ Navštěvoval jsem nedělní besídku, pak shromáždění mládeže a biblické hodiny, které bývaly u nás v domě. Hříšná podstata se však projevovala už v obecné škole, kdy jsem poprvé ve třetí třídě přinesl trojku z chování. Ta mne pak ani na střední škole neopouštěla. Když jsem měl na vysvědčení dvojku, bývalo to obvykle proto, že jsem se rozloučil s profesory s tím, že půjdu na jinou školu. Doma pak byla slavnost a mohl jsem si poručit k obědu své oblíbené jídlo - kynuté knedlíky s ovocem, polité máslem a posypané mákem a cukrem.
Otec mi jednou řekl: „Když jsem vyšel ze sborovny, sedl jsem si v parku naproti gymnázia, abych se vzpamatoval. Tak jsem se musel za tebe stydět.“ Na otcovy dotazy po mém prospěchu mu totiž třídní profesor odpověděl: „To víte, učení mu moc nevoní, chování zákonné, ale taneční hodiny zvládá výborně, tam vyniká.“ „Dovolte, pane, můj syn přece nechodí do tanečních,“ odpověděl otec, což vzbudilo pouze úsměv na tváři profesorově.
Lhal jsem totiž otci, že chodím na seriál přednášek o moderní české literatuře. Takže místo výuky o Josefu Horovi, Konstantinu Bieblovi, Vladislavu Vančurovi, apod. jsem se učil foxtrot, slowfox, anglický waltz, valčík, tango aj.
Po ukončení středoškolského studia jsem začal studovat právnickou fakultu Masarykovy university. Po pěti letech, kdy již někteří moji kolegové promovali, jsem udělal první státnici, a to s prospěchem dostatečným. Flákal jsem se po kavárnách, tanečních zábavách, věnoval se různým sportům: fotbalu, plavání, horolezectví, lyžování,... Rodiče byli přirozeně velmi smutní, že mají takového marnotratného syna. Ale modlili se za mě vytrvale. Zvláště matka. Když jsem přicházíval po půlnoci domů, viděl jsem ji, jak leží na zemi a modlí se za mě. Nebyl jsem tím ale nijak dotčen. Říkal jsem si: „Když tě to baví, tak se modli.“
O vánočních prázdninách 1936 jsem lyžoval s partou kamarádů na Malé Fatře. Zdržel jsem se na vrcholu, protože jsem si musel upravit vázání na lyžích. Ostatní už sjížděli do údolí. Namířil jsem si to přímo k nim. Najednou jsem se začal kymácet, spadl jsem a válel jsem se ve sněhu. Vstal jsem nazlobený, chtěl jsem pokračovat ve sjezdu, ale tu jsem si všiml skály, kterou jsem dřív neviděl, protože mírně sněžilo a neměl jsem brýle. Kdybych nebyl upadl, jistě bych se zmrzačil, ne-li zabil, při tak prudké jízdě. Byl jsem šokován. Pět dní jsem lyžoval bez pádu. To nebyla náhoda. Bůh slyšel modlitby mé matky a takto podivuhodně mne zachránil, toho jsem si byl plně vědom. Bylo to v době, kdy jsem si doma četl Janovo evangelium. Příští den byl Silvestr. Po této události mi bylo jasné, že kdybych „oslavoval“ poslední den se svou partou tancem, pitím alkoholu apod., bylo by to rouhání proti Pánu Bohu. Ráno 31. 12. 1936 jsem tedy sdělil svým kamarádům a kamarádkám - říkali jsme si piráti, že je opouštím a jedu domů. „Fajo,“ (jak mi říkali) „nebudeš přece trhat partu!“ Přemlouvali mě, abych zůstal. Zůstal jsme ale neoblomný a vrátil se do Brna.
Začal jsem intenzivněji poznávat bídu svého dosavadního hříšného života i jeho prázdnotu a nejistotu. Duch svatý mě obviňoval a začal jsem upřímně a naléhavě prosit o spasení.
Jeden večer jsem se zeptal matky: „Máti, co jsi prožívala před svým obrácením? Měla jsi nějaké těžkosti, problémy?“ Opověděla mi, že její obrácení bylo prosté. Jako dítě se spolehla na spasitelné dílo Pána Ježíše. Nebyl jsem s jejím vysvětlením spokojen. Teprve asi po osmi letech, po válce, když se mi dostala do rukou kniha Dynamite in Europe, jsem v ní četl rozhovor spisovatelky Evy Stuart Watt s mojí matkou. Zmiňuje se tam o mé otázce, kterou jsem jí tehdy položil.
Cituji: „... matka poznala, že Duch svatý pracuje na jejím synovi. Té noci si klekla a modlila se: „Ó Bože, zjev mému hochovi své světlo.“ Takto se modlila až do čtyř hodin ráno. Bylo to pondělí. Následující den, v úterý, mladý právník, který byl tehdy ještě studentem, četl devátou kapitolu Janova evangelia a odhodil meč svého vzpurného srdce k nohám Spasitele.“
Bylo to 7. ledna 1937, kdy jsem se znovuzrodil.
Moje matka se za mne modlila 27 let.
Náš Bůh je Bůh, který vyslýchá modlitby, jak říká žalmista: „Miluji Hospodina, protože vyslýchá hlas můj a pokorné modlitby mé.“ (Žalm 116:1) „i když s pomocí prodlévá.“ Lk 18:27.
Vlado Fajfr
(Pokračování příště)

Tak to je hezký příběh.
Vždycky trochu závidím lidem, kteří měli takovou matku či otce, co se za ně modlili. Často je to naopak, že mladý člověk přijde k Pánu a ze strany rodičů se setkává s protivenstvím - "Raději choď na diskotéku, žij jako ostatní, jen nechoď do toho shromáždění..." - a modlí se pak dítě za rodiče. To je dost těžké břemeno, zvlášť ve věku, kdy se od teenagera ještě očekává poslušnost. Já sama jsem to tak nezažila, ale mnozí kamarádi to tak doma měli.
Asi jsem taky skeptik, ale spousta lidí na to Boží volání neodpoví a jde si vlastní cestou. Tak to mě potěšilo a povzbudilo, že ten Vlado si nakonec vybral mezi životem svévolníka a životem s Bohem tu správnou variantu.

Moc pěkný příběh,
tedy maminka zasluhuje obdiv jak dlouho klepala na dveře Boží laskavosti a milosrdenství a ta Boží trpělivost je neskutečná.

Ahoj Skeptiku!
Díky za přepsání. Ta zkušenost na lyžích mi připomíná verš:

Žalmy 130:4  Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

Znáte to také, když víte, že by jste si zasloužili trest a Bůh vám prokáže lásku a laslavost? To ve mně opravdu vzbuzuje bázeň a zahýbá to s mým srdcem.

Eliška napsal:Ahoj Skeptiku!
Díky za přepsání. Ta zkušenost na lyžích mi připomíná verš:

Žalmy 130:4  Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

Znáte to také, když víte, že by jste si zasloužili trest a Bůh vám prokáže lásku a laslavost? To ve mně opravdu vzbuzuje bázeň a zahýbá to s mým srdcem.

ano znám... když vím, že si zasloužím trest a někdo blízký (a třeba jen pro tuhle chvíli a vůbec ne pro nějaký svůj ryze soukromý vztah nebo přímo obchod se svým... čím vlastně?) mi prokáže lásku a laskavost... nezaslouženou... snažím se ji oplácet a šířit dál... je to málo?

Nádherný život
Šťastné manželství I.
(Čtení na pokračování)

Po mém obrácení se můj život natolik změnil, že jsem se téměř deset let nedotkl ženy. Navštěvoval jsem sice občas bary, ale s tím záměrem, abych rozdal hostům a personálu evangelizační letáky a při vhodné příležitosti je doplnil slovem. Také jsem se účastnil několika tanečních zábav, kde jsem netancoval, ale o přestávkách vydával u stolu svědectví. Jednou mne při dámské volence vyzvala k tanci jedna dívka s tím, že mohu pokračovat v započatém rozhovoru. Odepřel jsem jí se slovy: „Nemohu tančit tango, a přitom svědčit o Pánu Ježíši.“
Věnoval jsem se cele Boží věci, poznával a prožíval radost dosud nepoznané vysoké kvality. Radost ze spasení, rozkoš z četby Božího slova, sílu modliteb, požehnání ze společenství věřících. Měl jsem už 36 let, a stále jsem byl svobodný. Slyšel jsem rady i doporučení, abych se oženil. „Máme v našem sboru takovou hodnou, duchovní dívku, to by byla ideální manželka pro vás, bratře,“ radil mi jeden kazatel. Básník Karel Kolmann mne nabádal: „Hochu, ožeň se, já jsem už přes 20 let ženatý a je to u nás čím dál tím krásnější!“ Podobné řeči jsem slyšel i z řad mých slovenských příbuzných. „Vlado, už sa stávaš starým mládencom. A zda nechceš im zostať. Skoro sa ožeň!“ Tak mi radila jedna z mých sestřenic.
Nemyslel jsem na manželství. Naopak. Jednou jsem na modlitbě před evangelizací sliboval Pánu: „Rozhodne-li se na ní 15 duší pro Krista, tak zůstanu svobodný až do smrti.“ Cítil jsem však, že Bůh tuto prosbu neakceptoval.
A co se stalo?
Žil jsem ve Zlíně, bydlel na svobodárně a dělal své právnické řemeslo. Duch svatý mne zmocňoval ke službě Pánu, které jsem věnoval celý svůj volný čas. Tu pozvolna, pak ale stále silněji jsem začal přemýšlet o Jiřině Uherkové. Znal jsem ji ze sboru již od raného mládí. Byla dcerou přítele mého otce, který mu pomohl k víře v Pána Ježíše Krista. Myšlenky na manželství s ní zaměstnávaly můj mozek a vzbuzovaly libé pocity i v mém srdci. Rozhodl jsem se za celou věc modlit. Po čase se mi ujasnilo, že by byla ženou od Pána pro mne. Napsal jsem jí dopis a nabídl manželství. Odpověděla obratem, že jsem se tomu až podivil. Tak brzkou odpověď jsem nečekal. Předpokládal jsem, že o mé nabídce bude déle uvažovat. Řekla mi ANO.
Později mi svěřila, co předcházelo mému dopisu. Měla živý sen: zdálo se jí, že sedí ve shromáždění a naslouchá kázání, které ji velice zaujalo. „Nikdo nemůže spát, když ten kazatel káže,“ říkala si. Ale co si později během kázání uvědomila? „Ten kazatel je přece můj syn a jeho otcem je Vláďa Fajfr, můj manžel.“
Při nejbližší návštěvě Brna jsem prozradil rodičům, že se budu ženit. „Koho si bereš?“ otázal se otec. „Jiřinu Uherkovou.“ „Jiřinu? Tak to ti gratuluju!“ a radostně mne objímal. Myslím, že toto otcovo blahopřání je dosti jasným ukazatelem kvality osobnosti ženy, která se pak za půl roku stala mou manželkou.
Jen tak mimochodem zmíním její studentská léta na německé ekonomické škole v Šumperku. Bylo tamním zvykem, že ředitel školy vyznamenával ty nejlepší studenty. Když každoročně vyznamenával Jiřinu, neopomněl si postesknout nad tím, že nejlepším žákem německé školy je Češka. Jiřina vedla otci velkoobchod s peřím, který exportoval hlavně do Německa, Anglie a Francie. Osobně uzavírala obchody v těchto zemích s tamními firmami.
Jakou cenu měla v očích svého otce, ilustruje následující událost: byli jsme na svatební cestě na Valašsku ve Velké Lhotě. Na procházce jsme potkali jednoho bratra ze sboru, který se nás udiveně ptal: „Vy jste na Valašsku? Vždyť vás hledají! Slyšel jsem v rádiu toto hlášení: ´Kdo ví, kde se nacházejí manželé Fajfrovi, Vladimír a Jiřina, rozená Uherková, sdělte jim, prosím, že její otec těžce onemocněl, aby ho ihned navštívila.´“
Manželka v nejkratší možné době přijela do Brna. Nalezla svého otce už mrtvého. Infarkt myokardu – z obav o to, kdo mu povede nyní obchod.
Jiřina byla vzorná manželka, výborná matka, požehnaná pracovnice mezi dětmi, produktivní člen církve. Často bývala s našimi třemi dětmi sama, když jsem jako evangelista kázal mimo domov. Všechna tíha vedení domácnosti spojená s výchovou dětí spočívala na ní. Nejlepším vysvědčením jejího života v rodině je ta skutečnost, že oba její synové jsou kazatelé a dcera je členkou staršovstva. Po 28 letech harmonického manželství a požehnaného rodinného života zemřela po dlouhé vleklé nemoci, v níž si statečně počínala.
Platí o ní vpravdě chvála ženy, uvedená v poslední kapitole Knihy Přísloví:
Je daleko cennější nad perly.
Srdce muže jejího na ni spoléhá,
Prokazuje mu jen dobro
Po celý svůj život.
Její synové povstávají a blahořečí jí (i dcera, dodávám).

Taktéž slova z téže knihy Bible:
Památka spravedlivého bude k požehnání. (Př 10:7)

Z knihy od Vlado Fajfra, pokračování příště

Měla živý sen: zdálo se jí, že sedí ve shromáždění a naslouchá kázání, které ji velice zaujalo. „Nikdo nemůže spát, když ten kazatel káže,“ říkala si. Ale co si později během kázání uvědomila? „Ten kazatel je přece můj syn a jeho otcem je Vláďa Fajfr, můj manžel.“

Tak to je síla. Vždyť je to pravda. U nás ve městě kázal syn Vlada Fajfra na podzim - a jeho slovo mě velice oslovilo. A spát? No to se u toho opravdu nedalo!!! Hltala jsem každé slovo!

ANO LZE POZNAT KAZATELE - SVATÉ, KTEŘÍ MAJÍ BOŽÍ PODPORU, ALE U NSSJ JSEM NIKOHO TAKOVÉHO NEVIDĚL ANI O NĚM NESLYŠEL.

JSTE TOHO NÁZORU, ŽE JSOU I MEZI NIMI TAK UPŘIMNÍ KAZATELÉ, KTEŘÍ KÁŽÍ A POSLUCHAČI PŘI TOM NEUSÍNAJÍ? JÁ TAKOVOU ZKUŠENOST NEMÁM.

OLDA

Old.Stloukal napsal:JSTE TOHO NÁZORU, ŽE JSOU I MEZI NIMI TAK UPŘIMNÍ KAZATELÉ, KTEŘÍ KÁŽÍ A POSLUCHAČI PŘI TOM NEUSÍNAJÍ? JÁ TAKOVOU ZKUŠENOST NEMÁM.

Upřímných lidí je mezi nimi jistě hodně, ale když můžou kázat jen to, co mají předepsáno, upřímnost to asi nezachrání. Já teda byla ve shromku jen jednou a je fakt, že když jsem naslouchala dotyčnému, který se širokým úsměvem líčil, jak se Ježíš roku 1914 ujal neviditelně vlády a podkládal to veršem z 1. kapitoly Skutků, že jak jsme ho viděli odcházet, tak ho uvidíme i přicházet (z čehož plyne, že to bude neviditelně ), tak u toho se opravdu spát nedalo.

JÁ SE PROBUDIL NA SJEZDU V PRAZE V ROCE 1999, KDY Z BRATRŮ A STARŠÍCH SE NAJEDNOU DÍKY NOVÉMU SVĚTLU PŘI STUDIU BOŽÍHO SLOVA STALI PŘES NOC NÁČELNÍCI.

NEBO TO NENÍ PRAVDA SVATOPLUKU VNNSSJ?

OLDA

kód:

NEBO TO NENÍ PRAVDA SVATOPLUKU

Oldo, není. Byli "pasováni" na knížata. Tím bylo postaveno opět Boží slovo v posměch.
A bylo to další kapka do trpělivosti nás, kteří jsme již začali samostatně uvažovat.

Nádherný život
Opět zatčeni
(čtení na pokračování)

Vzbudilo nás silné zaštěkání psa. Hned nato jsme slyšeli nahněvaný hlas: „Měl jsem chuť toho vašeho psa zastřelit.“
Řekl jsem si: „Co to má za zvláštní návštěvu bratr Boroš tak časně ráno?“ Za chvíli se ozvalo zabouchání na dveře ložnice a slova našeho hostitele: „Musíte se obléct. Přišla pro vás bezpečnost!“ Tak jsme se oblékli. Čekali na nás čtyři muži. Dva v uniformě, dva v civilu. Vedli nás na policejní stanici. Posadili nás do místnosti, a to tak, že moje manželka Jiřina seděla v jednom rohu, já v druhém a uprostřed seděl člen StB.
Co se stalo? Bylo to v roce 1954, když jsem vypomáhal ve službě na Prešovsku. Pozval jsem manželku na týden na východní Slovensko, aby si odpočala. Zdráhala se, neboť měla špatné zkušenosti z vězení v Banské Bystrici před čtyřmi roky, ale nakonec jsem ji přemluvil. Naplánovali jsme si dvou až třídenní pobyt v horách Vihorlatu. Na cestě tam jsme zastavili u Borošů v Sečovicích a ti nám nabídli přenocování. Bratr hostitel využil naší návštěvy a pozval známé k večerní pobožnosti v jeho domě. Bylo nás asi tak dvacet. Mezi pozvanými byla též mladá učitelka. Její matka těžce nesla, že její dcera chodí mezi ty „svaté“, a tím ohrožuje i svoje zaměstnání. Později mně náš hostitel vysvětlil situaci: „Pod oknem u boční zdi našeho domu jsme našli v blátě stopy ženských bot. Ta žena pozorovala naše shromáždění a hned šla udat policii, že máme shromáždění zakázaného Modrého kříže.“
Zatímco jsme seděli v místnosti s tím estébákem, zabavili našemu hostiteli všechny křesťanské knihy, včetně literatury pašované ze Západu, a vyslýchali ho. Výslechy se odehrávaly v sousední světnici a občas jsme něco zaslechli. Tak se například posměšně bratra Boroše ptali: „Ví o tom ten váš Bůh, že jste nyní zde? A proč to dopustil?“ „Ví o tom,“ slyšeli jsme bratra Boroše odpovídat, „a proto jsme zde, abychom vám řekli, že vás Pán Bůh miluje.“
Seděli jsme s muži, kteří se střídali celé dopoledne a tiše jsme se modlili. Předkládali jsme Pánu naši situaci a prosili o pomoc. Měl jsem s sebou kapesní Nový zákon s Žalmy a četl jsem si v něm. Požádal jsem našeho společníka, zdali bych nemohl dát ten Nový zákon manželce, aby si v něm též mohla číst . Vzal jej, listoval a předal Jiřině. Po čase jej odevzdala zase tomu muži, aby knížku předal zase mně. Když mně ji dával, řekla: „Přečti si padesátý žalm.“ Tak jsem si opakoval podtržený patnáctý verš: „Vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě a ty mne budeš slaviti.“ Byl to verš, který jsem lžící vyrýval do stěn všech cel, kde jsem dlel. Pak jsem manželce řekl: „Teď se pomodlíme.“ Modlili jsme se nahlas, děkovali jsme za své poslání zvěstovat Boží slovo zde. Též jsme prosili za toho pána, který s námi seděl v místnosti, aby Pán Bůh požehnal jeho rodině i jemu, aby mohl dobře a spravedlivě konat svoji práci. Nečekali jsme účinek, který na něj naše modlitba měla. Hned po ní muž promluvil: „Vy jste zde už od rána. Neměli jste snídani. Teď už jsou dvě hodiny po poledni, jste hladoví. Jistě vám přijde vhod oběd. Doprovodím vás do restaurace.“
Tak jsme šli a poobědvali. Vzali jsme též na stole ležící noviny a dočetli se, že československý lehký atlet Emil Zátopek překonal v Paříži světový rekord v běhu. Pak jsme se vrátili na policejní stanici a seděli - zase jako před tím – až do večera. Odvedli mne pak do jiné místnosti, kde čekalo už 7 policistů, a začal výslech. Modlitebně jsem se na tento výslech už připravoval. Měl jsem totiž za sebou špatné zkušenosti z B. Bystrice. Tehdy jsem si říkal: „Řekneš jim toto a toto, prokážeš jim, že jsi nevinný a jak je nespravedlivé jejich jednání a jistě se omluví a propustí tě.“ Co se však stalo? Jejich odpovědi? Rány pěstí do obličeje a obuškem do zad a hlavy. Proto jsem se modlil takto: „Pane, nevím, co se mne budou ptát, nevím co mám odpovídat, ale ty mně dáš jistě správná slova.“
Tak např. tvrdili, že jsem na Východ přijel, abych získal informace o situaci zde a podal zprávy na Západ. Odpověděl jsem jim takto: „Podívejte se, kdybych byl skutečně nějaký špión a sháněl informace o východním Slovensku, tak bych nepřijel na motorce se státní poznávací značkou Gottwaldova, ale pozval bych si pana Boroše do Košic, kde bych buď v parku nebo v rohu kavárny získal potřebné zprávy.“ Umlkli, neboť to byl jejich způsob, jak hovořit s konfidenty.
Náš výslech pokládali v Sečovicích za důležitý, neboť k němu pozvali i nadřízeného z Košic. Ten začal výslech s mou manželkou. V místnosti, do které vstoupil, byla sama. Sedl si naproti ní a upřeně na ni zíral, aniž pronesl slovo. Jí to bylo nepříjemné. Přerušila ticho otázkou: „Co říkáte tomu Zátopkovi v Paříži?“ Muž ožil a česky promluvil: „ Máte snad z toho radost?“ „ Jak bych neměla. Znám Paříž a vím, jak bude mít jeho vítězství pěkný vliv na dobré jméno Československa.“ Tím navodila otevřenou atmosféru rozhovoru. Zmínila se o nedávné návštěvě děkana J. L. Hromádky u nás ve Zlíně. Dále o ryzí evangelizační práci svého manžela, kterou koná bez jakýchkoliv politických inspirací. Muž byl z Košic, byl Pražák, který podrobně znal církevní poměry v Jednotě českobratrské, věděl, že u předsedy Františka Zdychynce se shromažďuje skupina mládeže zvaná „Rodinka“. Nakonec manželku potěšil, že se nemusí bát, že to zařídí, aby nás hned propustili. Končil těmito slovy: „Zde nás náboženská otázka nepálí, ale národnostní. Nás Čechy zde nemají rádi.“
Pak přišel do místnosti, kde vyslýchali mne, a dal jim tyto instrukce: „Nemáme zájem na tom, aby zde byli tito manželé dále zadržování. Udělejte s nimi protokol a propusťte je.“ Na mne se obrátil s otázkou: „Chcete, aby se sepsal ten protokol teď večer nebo až zítra? Když zítra, tak se můžete vyspat u svých hostitelů.“ „Tak zítra.“
Odvezli nás k Borošovům a my jsme si s radostí připomínali nejenom ten patnáctý verš z padesátého žalmu, ale i závěr žalmu, který vyzývá: „Kdo obětuje oběť chvály, ten mne uctí!“ Vděčně jsme chválili Pána za jeho svrchovaný a milostivý zásah.
Z knihy od Vlado Fajfra


Nádherný život

kód:

Kdo obětuje oběť chvály, ten mne uctí!“ Vděčně jsme chválili Pána za jeho svrchovaný a milostivý zásah.
Z knihy od Vlado Fajfra

Podle této závěrečné věty. mám dojem, že příběh není pravdivý, ale upravený.
Protože nikdy jsem ve sboru neslyšel "chválit Pána" ale vždy "Jehovu" a nebo Pana Jehovu"...

Pán (Kristus) je u SJ "mimo hru".

Vlado Fajfr ale nebyl SJ. Byl kazatelem Církve bratrské. Tím se to vysvětluje, ne?

Neznám. Přispěvek jsem jen zběžně proletěl. A protože jsou to stránky s problematikou SJ, předpokládal jsem, že je to jeden z nás.

Takže nevím, co ten příběh tady dělá..

I členové KC a jiných církví v té době byli "v base". A bylo s nimi skutečně tvrdě zacházeno. Ty příběhy ale mají své místo na jiných stránkách...

Ten příběh tady hladí po duši. Toť vše.

Hvězdlický píše:

Takže nevím, co ten příběh tady dělá..

Já jsem si ale nikdy nemyslela, že je to tu jen pro SJ a exSJ!
To by totiž znamenalo, že ti co od SJ odešli pokračují v tom názoru, že se nemají směšovat s ostatními. Jedině tak můžu pochopit, že by jim bylo trnem v oku, když tu někdo píše o jiné víře nebo o jiné církvi.
Pro SJ (a tím myslím pro stávající SJ nebo i pro bývalé SJ) je myslím velmi zdravé (ne-li nutné!) číst o ostatních vírách a církvích. Tím totiž mohou aspoň trochu překonat svou deformaci, že jsou na světě věřící jen oni jediní.
Takže já sama za sebe, jsem moc ráda, že sem píší také ti ostatní...
Kéž jich bude víc a pomohou SJ (i exSJ) otevřít tu jejich ulitu.

Věro, úplně s Tebou souhlasím

kód:

Závazná pravidla pro diskutující.

Pravidla pro vkládání příspěvků
Vítejte na diskusním fóru, které je určeno pro všechny současné a bývalé svědky Jehovovy, kteří mají chuť konstruktivně diskutovat o dění v organizaci a o jejím učení. Místo zde najdou také přátelé a sympatizující, i rodinní příslušníci, kteří mají s organizací nějakou zkušenost, rovněž tak lidé, kteří studují Bibli a mají, co říci k tématům.

Nemohu najít prostor v "závazných pravidlech" tohoto fróra pro
jiný směr diskuze...

Myslím si, že tady mají prostor všichni ti, kteří mají "chuť konstruktivně diskutovat" - a to ať už o dění v org. SJ nebo o něčem, co by mohlo stávajícím nebo bývalým SJ pomoci - třeba k objektivnímu pohledu na svět (což, mimochodem, dost často potřebují).

Po té co čtu, že jsi

Přispěvek jsem jen zběžně proletěl.

ale přitom jsi neváhal k němu hned připojit kritický komentář, mám takový dojem, že tu nejde o "chuť konstruktivně diskutovat" ale spíš o chuť pořád všechno kritizovat.

kód:

ale přitom jsi neváhal k němu hned připojit kritický komentář, mám takový dojem, že tu nejde o "chuť konstruktivně diskutovat" ale spíš o chuť pořád všechno kritizovat

Možná by byl ještě zajímavější tvůj komentář na podobný článek, ale od některého SJ, kde by popsal, jak jej Jehova chránil a žehnal mu..

kód:

ale přitom jsi neváhal k němu hned připojit kritický komentář,

Ten kritický komentář se týkal autora článku o kterém jsem se domníval, že byl SJ.
A proto jsem článek jen tak proletěl...

Zdá se, že taky čteš jen očima a v podvečerním šeru. A musíš jen každého kritizovat, kdo má jiný názor než ty.

Možná by byl ještě zajímavější tvůj komentář na podobný článek, ale od některého SJ, kde by popsal, jak jej Jehova chránil a žehnal mu..

Nevím, v čem by byl zajímavější...
Zkušenosti s tím, že mě Jehova chránil a žehnal mi, když jsem byla SJ mám taky. Když jsem je vyprávěla křesťanům v jiných církvích, ani oni je nekritizovali, ale společně jsme došli k tomu, že Boží cesty jsou prostě rozmanité.

Závazná pravidla pro diskutující.
Pravidla pro vkládání příspěvků
Vítejte na diskusním fóru, které je určeno pro všechny současné a bývalé svědky Jehovovy, kteří mají chuť konstruktivně diskutovat o dění v organizaci a o jejím učení. Místo zde najdou také přátelé a sympatizující, i rodinní příslušníci, kteří mají s organizací nějakou zkušenost, rovněž tak lidé, kteří studují Bibli a mají, co říci k tématům.

Tak já bych výše uvedený text chápala, že sem může přispívat prakticky kdokoli, protože neznám člověka, který by neměl žádnou zkušenost s organizací SJ - tedy těžko existuje člověk, u kterého SJ nezazvonili u dveří či mu nenabízeli na nároží časopis - tj. každý má zkušenost.
Mluví se zde o lidech, kteří mají chuť diskutovat. Pokud vy, pane Hvězdlický, nemáte chuť konstruktivně diskutovat zrovna na tomto tématu, tak nevím, proč to tady řešíte. Prostě diskutujte jinde.

No néééé. To bych od tebe nečekal. Snad tehdy ano, ale dnes???

Doro, ve "stanovách" je psáno "konstuktivně diskutovat k danému tématu" a tím tématem je problematika SJ a ne nějakých KC a nebo protestantů, či jiných.

Proto jsem psal, že pronásledování těchto lidí bylo daleko tvrdší, než SJ a tak podobných článků by mohla přijít záplava a hlavní myšlenka tohoto fóra zadušena jakýmsi katolictvím, protestantstvím, budhismem a kdoví čím, protože ta "chuť konstruktivní diskuze" nemusí nikomu scházet...A jistě mají také svoje problémy a tedy o čem psát.