smrť človeka

přiznám se, že jsem se ani jednou z Tvých dvou otázek nikdy pořádně nezabýval a nemám na ně žádný konkrétní názor ani správnou odpověď. Pokusím se však shrnout několik myšlenek, které mne napadly ke Tvé první otázce.

Podle Písma je smrt situace člověka, který se vrátil do prachu (Gn 3:19; Kaz 12:7). Písmo o ní mluví jako o spánku (J 11:11-14; 1 Tes 4:13-16). Podle Kaz 9:5 mrtví nevědí zhola nic (Český ekumenický překlad).

Člověk se podle Písma skládá ze tří částí: těla (SÓMA), duše (PSYCHÉ) a ducha (PNEUMA) (1 Tes 5:23; Hebr 4:12). Zdá se, že při smrti dochází k oddělení těchto tří složek. Tělo (SÓMA) se ukládá do hrobu (Lk 23:55), hmota tohoto těla (SARX) upadá do zkázy (Sk 2:31), duše je v šeolu/hádu (Sk 2:27) a duch se vrací k Bohu, který ho dal (Kaz 12:7). (Bůh dává ducha člověka možná tak, že ho uspořádává či formuje v nitru člověka - Zach 12:1). Tělo (SÓMA) je bez ducha (PNEUMA) mrtvé (Jak 2:26). V těchto případech není řečeno, že by byla mrtvá i duše (PSYCHÉ) a duch (PNEUMA). Jen o těle (SÓMA) je řečeno, že je bez ducha mrtvé. Duše (PSYCHÉ) však v šeolu/hádu nemá myšlenky a nemůže poznávat ani konat žádnou činnost (Kaz 9:10). Duše (PSYCHÉ) je smrtelná, může ji potkat stejný osud jako tělo (SÓMA), neboť ji lze spolu s tělem (SÓMA) zahubit v Geheně (Mt 10:28).

Zdá se mi, že Abrahám, Izák a Jákob nejsou živí způsobem, jakým byli živí, než zemřeli a nejsou ani živí způsobem, jakým budou živí po vzkříšení, až dosáhnou budoucího věku a budou jako andělé (Lk 20:35-38). Zatím jsou, jak se mi zdá, živí pouze Bohu (Lk 20:38), nikoli i sobě. Jsou živí Bohu, protože jsou syny zmrtvýchvstání (Lk 20:36). Po vzkříšení budou živí nejen Bohu, ale i sobě, podobně jako andělé (Lk 20:36).

Podle 1 Kor 15:26 je smrt nepřítelem, nepřítelem, kterého je třeba potřít (1 Kor 15:26). Přesto však Pavel říká, že zemřít pro něj znamená zisk (Fil 1:21) a odejít z těla (SARX) pro něj znamenalo být s Kristem (Filip 1:22.23). Důvod, proč si to přál, je možná v podobenství (anebo příběhu?) o boháči a Lazarovi (Lk 16:19-31). Pavel, jako věrný následovník Krista jistě mohl doufat, že bude, až zemře, anděly odnesen do lůna Abrahámova (Lk 16:22 Bible kralická), ve kterém je člověk potěšován (Lk 16:25), a nemusel se bát, že se po smrti ocitne v hádu, místě muk, jako boháč z Ježíšova podobenství (Lk 16:23.28). Podobenství také říká, že mezi Abrahámovým lůnem a hádem je upevněna velká propast, která znemožňuje, aby lidé z Abrahámova lůna přešli do hádu a lidé z hádu do Abrahamova lůna (Lk 16:26). Přiznám se, že nevím, jak doslovně toto podobenství brát. Věřím však, že by člověk neměl přehlédnout důvod, pro který Ježíš toto podobenství říkal. Ježíš chtěl své posluchače upozornit na to, že o svém budoucím osudu rozhodují nyní, v tomto životě, na této zemi. Až zemřou, nebude již možné na jejich osudu nic změnit. Co mají lidé dělat, aby mohli být, až zemřou, anděly odneseni do Abrahámova lůna a nepotkal je osud boháče v hádu? Mají poslouchat Mojžíše a Proroky (Lk 16:29).

Je typické pro církve, které jsou v mnoha věcech v zajetí velkého Babylóna (mezi tyto církve počítám i Svědky Jehovovy), že se v nich i na základě podobenství o boháči a Lazarovi spekuluje o všem možném, ale na hlavní myšlenku z tohoto podobenství se často zapomíná. Tou hlavní myšlenkou z tohoto podobenství, podle mého názoru, je, že poslušnost Mojžíše a Proroků je jedinou cestou, jak člověk může uniknout hádu. Tuto myšlenku Ti však, Peter, Svědkové Jehovovi, se kterými studuješ, nejenže neřeknou, ale pokud ji snad zmíníš Ty sám, tak Ti ji budou vehementně vymlouvat s tím, že Mojžíš i Proroci již byli Kristem naplněni a křesťané je již nemusí poslouchat. Je jasné, komu takové učení slouží. Použiji-li slova tohoto podobenství, toto učení slouží tomu, kdo si nepřeje, aby člověk skončil potěšován v Abrahámově lůně, nýbrž aby skončil v mukách hádu.

Ahoj Zdeňku,

já bych si dovolil doplnit Tvůj pohled na věc o některé myšlenky, které mne k tomu napadly. Netvrdím, že jsou správně. Prostě o tom v současnosti takto uvažuji.

Ze Zjevení 6:9.10 bych souhlasil s tím, že to, že Jan viděl duše, může poukazovat i na to, že tito lidé ještě nebyli vzkříšeni, protože Jan neviděl jejich těla. Je však otázkou, jak mohl vidět duše a jak je mohl slyšet volat. Má duše nějaký tvar a podobu? Má ústa, jazyk, plíce, mozek, aby mohla hlasitě volat? Proč si myslíš, že duše musí mít vědomí, aby mohla hlasitě volat? V Hebr 12:24 čtu: „a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. (Český ekumenický překlad)“ Věříš, že má vědomí Kristova krev, která mluví? Lidé občas hlasitě křičí ze spánku a přitom o tom vůbec neví, a když se vzbudí, tak se diví, když jim někdo říká, že v noci křičeli.

Kdyby platilo pro všechny mrtvé, že mrtví již nikdy nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem (Kaz 9:6), nemohl by být vzkříšen například Lazar a vlastně ani Ježíš Kristus. Písmo však svědčí o tom, že oba vzkříšeni byli a po svém vzkříšení měli podíl na lecčems, co se po jejich smrti pod sluncem odehrávalo. Možná, že klíč k tomuto verši je v Kaz 9:4: „Ten totiž, kdo bude připojen ke všem živým, má naději. Vždyť živému psu je lépe než mrtvému lvu.“ (Český studijní překlad) A Ježíš říká: „A že mrtví vstávají, ukázal i Mojžíš ‚při keři‘, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým. Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí jemu.““ (Český studijní překlad).

Jinak nevím, zda lze tvrdit, že křesťané jdou po smrti do nebe. Možná je to proto, že jsem se tím tématem nezabýval, ale nevybavuji si text, který by to tvrdil. U Lk 16:19-31 nečtu, že by byl Lazar odnesen do nebe, nýbrž do lůna Abrahamova. Proč by to muselo být zrovna v nebi? Přiznám se však, že nevím, co je přesně míněno lůnem Abrahámovým. Možná je Abrahámovo lůno jenom jiná část šeolu/hádu. Abrahám věřil, že Josef je v šeolu (Gn 37:35). Job si přál, aby ho Bůh skryl v šeolu (Job 14:13). Proč by si Job přál být v místě muk (Lk 16:23.28)? Aby vyměnil jedna muka za jiná? Ve Sk 2:31 čtu: „To předzvěděv, mluvil o vzkříšení Kristovu, že není opuštěna duše jeho v pekle, ani tělo jeho vidělo porušení.“ (Kralická Bible). Zdá se mi, že tento text říká, že Kristus byl v hádu. Pokud to je pravda, byl v místě muk jako boháč? A pokud nebyl v místě muk, mohlo by to znamenat, že hádes má i část oddělenou velikou propastí od toho, co se nazývá „lůno Abrahámovo“ (Lk 16:26: „A k tomu všemu je mezi námi a vámi upevněna veliká propast, aby ti, kdo chtějí, nemohli přejít odtud k vám, ani se přepravit odtamtud k nám.‘“)? A nemohlo by to být právě toto místo, kam si přál odejít Job (Job 14:13) i apoštol Pavel (2 Kor 5:8)?

Když to shrnu, je docela dobře možné, že moje myšlení v této věci je v některých ohledech zatím stále ovlivněno učením Svědků Jehovových. Zatím však věřím tomu, že po smrti nemá ani tělo, ani duše ani duch své vlastní vědomí, a to i přesto, že přinejmenším duch člověka nezaniká, ale vrací se k Bohu, který ho dal (Kaz 12:7). Stále věřím tomu, že se smrt podobá hlubokému spánku, ve kterém o sobě člověk neví. Věřím, že je to v případě stvořených bytostí tělo, co umožňuje jejich duchu, aby si uvědomoval, co se kolem něj a sním děje. Toto tělo může mít různé podoby. Věřím, že život v těle je i budoucností křesťanů. Nevěřím však, že to bude takové tělo, v jakém žijeme dnes. Věřím, že vzkříšení je způsob, jakým bude lidem dáno zpět jejich vědomí.

Přeji Ti Boží požehnání
Jirka

Ahoj Zdeňku,

děkuji za Tvé odpovědi, vždy jsou my dobrým a vítaným podnětem k přemýšlení. Rád bych na některé z Tvých myšlenek reagoval. Mimo jiné jsi napsal:

A kam tedy podle tebe byl po smrti odnesen apoštol Pavel?

Já vidím jen dvě možnosti. Buď byl anděly odnesen do lůna Abrahámova jako Lazar (Lk 16:19-31), nebo zemřel mučednickou smrtí a jeho duše se nachází v nebi pod oltářem (Zj 6:9).

Neodpověděl jsi mi na otázku, zda má Kristova krev vědomí, když mluví? I tato jeho krev „volá naléhavěji než krev Ábelova.“ (Hebr 12:24) A kde je vlastně tato Kristova krev, když i v době, kdy byl psán list Hebrejcům, mohla volat?

Měl Pavel nějaké pomýlené představy o tom, co se s ním stane po smrti?

Nemyslím si, že by měl pomýlené představy. Byl Žid a farizeus (Fil 3:5) a jeho nadějí byla víra ve vzkříšení (Sk 23:6). Věděl, že cestou ze smrti je vzkříšení, spojení ducha, duše a těla do jednoho celku. Věděl, že jeho Pán, Ježíš Kristus nazýval smrt spánkem, ze kterého může být člověk probuzen (Mt 9:18.24.25; J 11:11-14). To, co Ježíš o smrti dívky či Lazara řekl, odpovídalo tomu, co je řečeno v Kaz 9:10: „není žádná činnost ani úmysl ani poznání ani moudrost v podsvětí, kam odcházíš.“ (Český studijní překlad). Stejně tak dobře Pavel věděl, že ho ani smrt ani nic jiného nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8:35.39) a tedy i od Krista. Proč nemůže smrt oddělit člověka od Krista? Protože Kristus je vzkříšení a život a i kdyby křesťan zemřel, bude opět žít (J 11:25). Ten, kdo v něj uvěřil, ve skutečnosti již přešel do věčného života (J 5:24) a jeho smrt na tom nemůže nic změnit. I lidé v hrobech, kteří se již rozpadli v prach, uslyší Kristův hlas (J 5:28)

Nebo snad není Kristus v Nebi, nebyl vzkříšen a je stále v lůně Abrahamově, tak jako jiní zemřelí spravedliví?

V 1 Kor 5:20.22.23 Pavel píše: „Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina těch, kdo zemřeli. ... Jako v Adamovi všichni umírají, tak také v Kristu budou všichni obživeni. Každý však ve svém pořadí: jako prvotina Kristus, potom při jeho příchodu ti, kdo jsou Kristovi,“. Kristus již není v lůně Abrahámově, protože byl vzkříšen. Při jeho příchodu odsud vyjdou i ostatní spravedliví. To, co Pavel hlásal ohledně naděje pro mrtvé křesťany, bylo vzkříšení z mrtvých, nikoli oddělený život duše v nebi pod oltářem, nebo v Abrahámově lůně, které jsou pouze přechodným stavem, ve kterém spravedliví čekají na vzkříšení, na spojení jejich ducha, duše a těla.

chápu, že bez těla je duše omezená ve svém projevu.

Ano, i já to tak vidím. Jenom, možná na rozdíl od Tebe, rozšiřuji paletu jejích omezení na vnímání a vědomí. Když Ábelova krev křičela k Bohu ze země (Gn 4:10), také k tomu nepotřebovala vědomí. Je to prostě hebrejský způsob, jakým je vyjádřeno, že zločin si žádá potrestání.

Pro tebe tu zůstává otázka, jak je možné, že na jednom místě je napsáno, že spravedliví jdou do lůna abrahamova a na další místě apoštol Pavel považuje smrt za zisk, protože bude s Pánem?

Myslím si, že odpověď lze nalézt v Ř 7:15-25. Bylo to jeho tělo, v němž nepřebývalo dobré (Ř 7:18). Bylo stanem, v němž sténal a v němž mu bylo těžko (2 Kor 5:2.4). Bylo to jeho tělo, co ho vzdalovalo od Pána (2 Kor 5:6), nikoli to, že byl na zemi a ne v nebi. Odložení tohoto těla znamenalo zrušení této vzdálenosti. Dítě, které spí v bezpečí náruče své matky, je na tom lépe, než dítě, které sice bdí, ale od své matky je z různých důvodů vzdáleno.

Přeji hezký zbytek víkendu
Jirka

Co se týče odpovědi na otázku, zda mají křesťané žít v nebi nebo na zemi, zdá se mi, že v Písmu nacházím texty, které mluví o jejich životě na zemi, nikoli v nebi.

Zj 5:9.10: „"Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, a učinil jsi je králi a kněžími našemu Bohu; a budou kralovat na zemi.““ (Český studijní překlad). Během tisíciletí se nachází nikoli v nebi, nýbrž na zemi jak ležení svatých, tak milované město. Jediní lidé, kteří jsou nazváni ve Zj 20 „svatými“, jsou lidé, kteří zažijí první vzkříšení (Zj 20:5.6). Zdá se mi proto logické předpokládat, že blahoslavení a svatí mají žít během tisíciletí na zemi.

Bible říká, že svaté město, nový Jeruzalém (Zj 21:2), který je nevěstou Beránkovou (Zj 21:9.10), má sestoupit z nebe od Boha (Zj 21:2.10). Nemá tedy v nebi zůstat natrvalo. Bůh v rámci činění (je zde použito slovo ποιειν / POIEÍN, kterým se v Septuagintě i v Novém zákoně překládá hebrejskéברא  / BARA – tvořit) všeho novým (Zj 21:5) nadále počítá nejen s nebem, ale i se zemí.

Je možné, že toto svaté město, nový Jeruzalém, který má sestoupit z nebe od Boha, je právě tím městem, které Bůh připravil pro své věrné počínaje Ábelem. Toto město může být jejich nebeskou vlastí (Hebr 11:4.13-16) i přesto, že nemá natrvalo zůstat v nebi (o tom, že by svaté město, nový Jeruzalém měl jednou opět vystoupit k Bohu do nebe, Písmo nic neříká).

Co se týče životní formy, jakou by mohli křesťané na zemi možná mít, nacházím k tomu několik textů.

Lk 20:35.36: „Avšak ti, kteří budou uznáni za hodny dosáhnout budoucího věku a zmrtvýchvstání, se nebudou ženit ani vdávat. Vždyť již nebudou moci ani zemřít, neboť budou jako andělé a budou synové Boží, jsouce syny zmrtvýchvstání.“ (Český studijní překlad)

V 1 Kor 15:35 „Někdo však řekne: ‚Jak vstanou mrtví?‘‚V jakém těle přijdou? ... 37 co zaséváš, není to tělo, které má vzniknout, nýbrž holé zrno ... 38 Bůh mu však dává tělo, jak to sám chtěl: každému semeni jeho vlastní tělo ... 42 Zasévá se v porušitelnosti, vstává v neporušitelnosti ... 43 zasévá se v slabosti, vstává v moci ... 44 Zasévá se tělo duševní, vstává tělo duchovní. Je-li tělo duševní, je také tělo duchovní ... 49 jako jsme nesli podobu pozemského, nesme také podobu nebeskéko ... 50 tělo a krev nemůže být dědicem Božího království ani porušitelné nebude dědicem neporušitelného ... 51 Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, 53 porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost.‘“ (Český studijní překlad)

2 Kor 5:1-8: "víme totiž, že bude-li stan našeho pozemského přebývání zbořen, máme příbytek od Boha: ne lidskou rukou postavený, ale věčný dům v nebesích. Neboť v tomto stanu sténáme a toužíme si obléci ještě i náš příbytek, který pochází z nebe. Kdybychom pak byli i svlečeni, nebudeme shledáni nahými. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme a je nám těžko, neboť nechceme být svlečeni, nýbrž přioděni, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem." (Český studijní překlad)

Zatím to tedy chápu tak, že máme být přioděni příbytkem, který je zatím v nebi. Není to pouhý stan, v jakém přebýváme dnes. Je to věčný dům v nebesích, kterým máme být jednou přioděni. Až se tak stane, bude to, co je smrtelné, pohlceno životem, porušitelné obleče neporušitelnost a smrtelné nesmrtelnost. Staneme se podobní andělům, kteří jsou do tohoto nebeského domu již oblečeni. Věřím, že jim budeme podobni i v tom, že budeme mít přístup před Jahva podobně, jako oni (Job 1:6, 2:1)

o boháči a Lazarovi samozřejmě není napsáno, že to je podobenství. A není o něm napsáno ani to, že by to byl příběh. V Lk 15:2.3 je však napsáno, že Ježíš farizeům a učitelům Zákona vykládal podobenství.  Lk 16:14 ukazuje, že Ježíš i nadále mluvil k farizeům a že to, co uvádí o boháči a Lazarovi má stejnou formu, jako podobenství o ztracené ovci, minci či synu. Proto mnozí komentátoři (za všechny bych jmenoval alespoň Jiřího Mrázka, vedoucího katedry Nového zákona na ETF UK v Praze, který Lk 16:19-31 zařadil do své knihy „Lukášovská podobenství“ /vydalo nakladatelství Mlýn v roce 2007/ nazývají perikopu o boháči a Lazarovi podobenstvím; nemám u sebe Český ekumenický překlad, ale pokud mne paměť neklame, má i tam tato perikopa nadpisek „podobenství o boháči a Lazarovi“). A pokud je perikopa o boháči a Lazarovi příběhem, proč by nemohlo být příběhem a nikoli podobenstvím i to, co vyprávěl Jótam občanům Šekemu (Sd 9:8-15). Tam pro změnu nemluví mrtví lidé, ale stromy. Je to důkazem toho, že stromy mají vědomí, když mohou mluvit?

Kde bude Pavel? Pavel sám neříká, že bude v nebi, říká prostě, že si přeje být s Kristem (Fili 1:21-23). A neříká „být s Kristem v nebi“. A také říká, že mu v tom překáží jeho tehdejší tělo, nikoli to, že žije na zemi (2 Kor 5:6).

Pokud jsou vidět duše na jiném místě, než v nebi, prosím, napiš mi text, ve kterém je to řečeno. Zatím jsi uvedl jen jediný text, Zj 6:9.10, a ten říká zcela jasně, kde v nebi duše jsou. Není to kdekoli, ale je to pod oltářem. A také říká, jaká cesta tam vede – cesta mučednictví pro slovo Boží a věrné svědectví. A v. 10 říká, že duše může nejen volat, ale také že duše má krev a že může být oděna do bílého roucha. Jak může mít duše krev, když se o ní učí, že je nehmotná a netělesná? A proč duše volají po pomstě, když už jsou konečně v nebi?

Stejně jako duše (Zj 6:10) a krev (Gn 4:10) mohou volat i kameny (Lk 19:40), bude-li to Bůh chtít. Já nevěřím, že krev má své vlastní vědomí a nevěřím, že kameny mohou mít své vlastní vědomí. A nevěřím ani, že duše může mít své vlastní vědomí. Věřím však, že když je duše v těle, ve kterém je zároveň i duch, tak že si může být, prostřednictvím těla oživeného duchem, vědoma sama sebe. Do těla se vrací při vzkříšení (1 Kr 17:22).

1 Pt 3:18.19 neříká, že by Ježíš šel kázat duchům ve vězení před svým vzkříšením, a neříká ani, že tito duchové jsou v šeolu/hádu. 1 Kor 15:44 říká, že je nejen tělo duševní, ale také duchovní. To první je ze země, z prachu, to druhé z nebe (1 Kor 15:47.48). Petr v 1 Pt 3:18.19 nejdříve mluví o Kristově obživení v Duchu a až potom mluví o tom, že v Duchu, ve kterém byl obživen, šel kázat duchům ve vězení. I na základě toho věřím, že jim kázal až po vzkříšení.

Ef 4:8 neříká, že Kristus odvedl zajatce sebou do výše. Český ekumenický překlad uvádí: 'Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.' Řecký text neříká, že by Kristus vzal zajatce sebou do výše. Pavel tu spíše mluví o tomtéž, o čem píše v Kol 2:15: „Tak odzbrojil vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm.“ (Český studijní překlad).