Začali jako badatelé Bible, nyní Bibli zakazují?

1. Korintským 7, 17 Každý by měl zůstat v tom postavení, v jakém ho zastihlo Boží povolání. Tak to vykládám ve všech křesťanských obcích. 18 Kdo se například nechal po židovském způsobu obřezat, nemusí si z toho dělat těžkou hlavu, když se stal křesťanem. A kdo nebyl obřezán, nemusí ten obřad podstupovat ani nyní. 19 Pro křesťana není důležité, zda podstoupil obřad obřízky či nikoliv. Důležité je, aby vyplnil Boží příkazy. 20 Zůstaň tedy tím, čím jsi byl, když jsi uslyšel Boží hlas.

Být ve stínu Ježíše Krista je jako být ve stínu peněz.

Však časem dojdeš sám k určitým důkazům, že "není všechno zlato, co třpytí."

1. Korintským 7, 17 ει μη εκαστω ως εμερισεν ο κυριος εκαστον ως κεκληκεν ο θεος ουτως περιπατειτω και ουτως εν ταις εκκλησιαις πασαις διατασσομαι 18 περιτετμημενος τις εκληθη μη επισπασθω εν ακροβυστια κεκληται τις μη περιτεμνεσθω 19 η περιτομη ουδεν εστιν και η ακροβυστια ουδεν εστιν αλλα τηρησις εντολων θεου 20 εκαστος εν τη κλησει η εκληθη εν ταυτη μενετω

Kumránské svitky obsahují řadu tehdejších dokumentů, které nám slouží jako okno do neklidného a kritického období historie judaismu. Kromě tří skupin, o nichž psal Josef (Farizejové, Sadducejové a Esejci), se judaismus dále dělil na četné náboženské sekty a politické strany. Se zničením Jeruzalémského chrámu v roce 70 však byl tento bohatý náboženský a politický život násilně ukončen. Přetrval judaismus Farizejů a rabínský judaismus. V kumránských svitcích je dobře zachycen přechod od náboženství Izraele, jak je popsáno v Bibli, k judaismu rabínů. Ve 3. století se židovské zákony staly základem současných židovských náboženských praktik.

Kumránské svitky, které se datují až k událostem popsaným v Novém zákoně, významně přispěly k našemu pochopení židovského pozadí křesťanské víry. Badatelé poukázali na podobnosti mezi vírou a praktikami popsanými v kumránských svitcích a praktikami prvních křesťanů. Mezi tyto podobnosti patří srovnatelné rituály křtu, společné jídlo a vlastnictví. Nejzajímavější souvislosti jsou však v organizačních strukturách církví a společnosti. Sektáři se sami dělili do dvanácti kmenů, v jejichž čele stálo dvanáct vůdců. Podobně struktura prvotní křesťanské církve měla dvanáct apoštolů, kteří zastupovali dvanáct kmenů Izraele. Mnoho badatelů je přesvědčeno, že kumránské svitky a učení prvotních křesťanů vycházelo ze stejného proudu uvnitř judaismu, avšak současně mezi kumránskou komunitou a prvními křesťany nebyla žádná přímá souvislost.

Dnešní badatelé se shodují na významu kumránských svitků, avšak neshodují se na tom, kdo je vytvořil. Debatují o určitých částech jednotlivých svitků a ještě vyhodnocují jejich dopad na základy judaismu a křesťanství. Pro část veřejnosti v Izraeli a v celém světě kumránské svitky mají auru vážnosti a záhadnosti, která je opakovaně probouzena sdělovacími prostředky. Bohužel, sdělovací prostředky kromě hodnotných zpráv o sporech badatelů někdy přinášejí naprosté nesmysly, jako že svitky předpovídají budoucnost nebo obsahují odpovědi na tajemství života.

Závěrem je třeba uvést, že to, co dnes věřící uctívají ve formě Bible jako "Slovo Boží", je vlastně zcela neautentická sbírka záznamů ústních podání až ze 4. století n.l. Roku 331 na objednávku císaře Konstantina měla být sestavena Bible z útržků a vzpomínek pamětníků, protože jeho pohanský předchůdce císař Dioklecián v roce 303 nařídil zničit všechny křesťanské spisy, které se daly najít. Toto ničení bylo úspěšné zejména v Římě. Konstantinova objednávka umožnila "novým autorům" sestavit účelovou Bibli podle tehdejších politických a mocenských potřeb věrouky. Je doloženou historickou skutečností, že evangelia a listy apoštolů byly zapsány nejprve z ústního podání a následně byly účelově redigovány a přepsány. Například v roce 367 biskup Athanasius z Alexandrie určil, které práce mohou a mají být zařazené do Bible. Jeho seznam schválil náboženský koncil v Hippu v roce 393.

V roce 1958 profesor Morton Smith z Kolumbijské univerzity v New Yorku objevil v jednom klášteře u Jeruzaléma list, který obsahoval chybějící fragment z Evangelia podle Marka. Nebyl však ztracen, nýbrž záměrně vypuštěn na žádost biskupa Klementa z Alexandrie. Podle Klementa tuto část Markova evangelia "je nutno co nejpečlivěji uschovat, aby ji mohli číst pouze zasvěcenci do největších tajemství". V nalezené listině biskup Klement svému žákovi Theodorovi nařizuje zamlčet tuto část Evangelia podle Marka, protože "ne všechny pravdivé věci se mají povědět všem lidem." (Morton Smith: Secret Gospel, str. 14 a další).

Pozorný čtenář Evangelia podle Marka ve 14. kapitole v části o zajetí Ježíše narazí na věty o mládenci jen s plachtou na holém těle, který byl spolu s učedníky v zahradě Getsemanské u Ježíše, když ho po Jidášově zradě zatýkali. Mládenec pustil plachtu a nahý odešel, uvádí se doslova.

Kdo byl onen zmíněný mládenec? Právě to se rozhodl biskup Klement vypustit z Markova evangelia. Z evangelií jiných apoštolů (zejména Jana) víme, že to byl Lazar. Avšak Marek nehovoří o vzkříšení z mrtvých, ale popisuje událost doslova takto: "A rozhněvaný Ježíš vyšel spolu se ženou, kterou k němu učedníci nechtěli pustit, do zahrady, kde byl hrob, ze kterého byl slyšet křik. Ježíš odvalil kámen od vchodu hrobu a šel k mládenci, zdvihl k němu ruce a chytil ho za ruku. Ale mládenec, když ho viděl, ho miloval a úpěnlivě prosil, že by chtěl s ním být. Vyšli z hrobu, šli do domu mládence, který byl bohatý. Po šesti dnech Ježíš mu řekl, co má dělat a večer mládence přišel k němu, majíce na nahém těle ovinutou plachtu. A tu noc zůstal s ním, neboť Ježíš ho učil tajemství království božího. A potom vstal a vrátil se na druhou stranu Jordánu." (The Holy Blood..., str.336).

Přiznám se, že jsem zatím nepřišel na to, jak věci navléct tak, aby pouze nebořily, ale budovaly.

Petr Pokorný, profesor z UK:
Tak v Izraeli určitě měla klasickou autoritu od dávných dob skupina kněží, z nichž se rekrutoval velekněz, kteří byli podle tradice potom tý Árónovi byli to tzv. sádochovští veleknězi a spolu se svými stoupenci tvořili jakousi tehdejší židovskou aristokracii. Byli velmi významnou stranou ve veleradě, v syderii, řekli bychom v jakémsi parlamentu, je to nepřesné, protože ten parlament se řídil v podstatě výkladem písma, nicméně to byla strana velmi vlivná, která hrála výraznou roli i v těch obdobích, kdy židé byli okupováni, Palestina byla okupována, což teda byla potom už velká část 1. století po Kristu, jakožto reprezentanti jakési vnitřní chrámové autonomie. Takže to byla jedna strana. Druhá velmi vlivná skupina byli farizeové, což byli potomci pravděpodobně jakéhosi hnutí zbožných, které je doloženo už z druhého století před Kristem. To byla reformní strana. Ti usilovali o adaptaci té klasické židovské společnosti a zejména židovského práva tak, jak je zachyceno v bibli, v knize druhé a třetí Mojžíšově do tehdejší proměněné městské společnosti, takže proti takovému obrazu farizea jako člověka, který se přetvařuje nebo tak, musím říct, že to byla reformní strana. Šla na to trochu pravděpodobně nešikovně tím, že vypracovala spoustu jakýchsi novel těch starých zákonů, takže nakonec se traduje z doby už dávno pobiblické, že vytvořili 365 příkazů a zákazů, kterými jakoby přizpůsobili ty staré normy současnému městskému životu. Tak to byli farizeové.

Apoštol Pavel totiž nepovažoval „za množství smetí“ (Filipanům 3:8 to, co četl v Zákoně, ale považoval „za množství smetí“ či „za sračky“ všecku tu povýšenost, která z toho v jeho případě plynula. Zákon přece nikoho nenaváděl k tomu, aby byl „rouhač a pronásledovatel a nestoudný muž“ (1.Timoteovi 1:13).

Stejně tak v Galatským 5:1-6 není zaznamenán Pavlův negativní pohled na Zákon, jak se to tady někteří snažíte interpretovat, ale pouze varování před zákonictvím a unáhlenou konverzi k judaismu.