Co vám přinesl odchod z organizace? Proč jste odešli?

Dobrý den Vláďo!

Jsem hrozně ráda, když čtu o lidech, kteří jsou ochotni dělat změny a vyjet ze stereotypu, který je ubíjí. Vždycky říkám člověk má jen jeden život a ten by měl prožít ne ho nějak promrhat a být nešťastný. Takový změny často bolí a člověk vyjde i se ztrátama. Ale pokud ty ztráty jsou menší než to co získáme tak to za to stojí. Každý má právo na to, aby si život uspořádal jak sám cítí. Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného. Proto je těžké někoho odsuzovat za jeho rozhodnutí. Během života s mi několikrát stalo, že jsem něco odsuzovala a pak jsem se dostala do situace a reagovala jsem opačně. Opustit rodinný krb po 27 letech je obrovská jednak odvaha, ale i vnitřní síla. Ale jsem přesvědčená, že pokud se člověk k něčemu takovému odhodlá tak k tomu má vážné důvody a není nikdo kdo by měl právo takové rozhodnutí posuzovat. Žij krásný život se svojí ženou se kterou si rozumíš a žij pro své děti. Ony za to budou vděčné. Moc ti to přeju. A přeji ti pěkný den.

Ijulko,
děkuji ti za tvoje slova.
Děkuju každý den Bohu, že jsi, že sis mě vzala a porodila dvě holčičky. Jestliže někdo odráží boží moudrost, pochopení a lásku, tak to jsi právě ty. Je pro mne čest být tvým druhem v životě.
manžel

Co mě přinesl odchod z organizace? Přinesl mi osvobození od věčného stresu, že někam musím, že něco musím, že před někým něco musím. Osvobodil mě od pokrytectví, které jsem jednu dobu používal, abych nezavdal příčinu ke klopýtání ostatním. Bylo nepříjemné mít jiný názor než oficiální a tvářit se pozitivně a tleskat všemu co se řeklo.
Ale odchod mi přinesl také osamělost, odmítnutí mých blízkých přátel, zpřetrhání vazeb s těmi, které jsem měl a pořád mám rád.
To chápu jako těžkou ránu, s kterou se jen velmi složitě vyrovnávám. Co na tom, že si člověk říká, že to nebyli praví přátelé, když za mnou zavřeli dveře. Je to někdy těžké. Nezbývá než doufat, že mi Bůh pošle do cesty jiné lidi, s kterými mohu sdílet svou víru. Sdílet svobodně, bez bázně z lidí.

Mě přinesl odchod, že za svůj život za své činy si nesu před Bohem zodpovědnost sama a nemůžu to házet na nějakou organizaci to je podle mě dost pohodlné.

Pro Andyy!

Já to taky tak cítím, nesnesl jsem, že mi lezli do mého já, stále mi někdo ukazoval, že musím naslouchat SV a PB. Když jsem měl na SV komentáře z vlastního studia písem, tak jsem byl často přerušován a po SV mi bylo řečeno, že tak by to nešlo. Byl jsem nebezpečný tím, že jsem samostatně přemýšlel, co kdyby to začal někdo napodobovat. Ježíš nás učil přemýšlet a to dokonce do hloubky, nebrat nic na lehkou váhu, jít ke kořenu věci. Jsem rád, že nyní to tak mohu svobodně dělat.

1. Petrova 2,2
Jste jako nemluvňátka nově narozená pro Boží rodinu. Jako se nemluvně dožaduje mléka, tak i vy byste se měli živit Božím slovem - číst je a přemýšlet o něm, abyste rostli ve víře a k spáse.

Žalm 119,48
Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních.

Žalm 145,5
Tvoje velebnost je důstojná a slavná, chci přemýšlet o tvých divuplných dílech.

1. Petrova 2,16
Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.

1. Korintským 10,29
nemyslím vaše svědomí, nýbrž svědomí toho druhého. Proč by moje svoboda měla být souzena cizím svědomím?

Výše uvedenými texty nechci čtenáře zahltit, ale ukázat na nich, jak je důležité nabytou svobodu správně používat ve spojení s přemýšlením. U SJ je právě toto omezeno pohledem VRO, který nepřipouští jiné úvahy, než ty, které jsou schváleny vedoucím sborem a uvedeny v publikacích společnosti. Používání jiných zdrojů je nepřípustné, vždy jsem za to byl předmětem kritiky "staršovců". Když jsem měl přednášky a uvedl nějakou úvahu z jiného zdroje, okamžitě po přednášce za mnou některý ze starších došel a ptal se mě, odkud tyto myšlenky mám.

Pán s Vámi!

Ahojte,
mám po čtení Vašich slov trochu zavlhlé oči. Tolik stejných pocitů. Jsem do dnes formálním členem, ale opravdu jen kvůli rodině mé ženy, tu rodinu mám za svou. Dnes a denně vidím jaké ohavnosti se dějí ve společnosti. Kolikrát jsm již na vlastní kůži zažil jak vycházjí ti uspěchaní lidé ze sálu a chovají se jako ti pomlouvaní katolíci.....
No, ale chtěl jsmem říct, že ozvobuzující pocit u mne přicházel velice pomalu. Nebylo to jako, že dnes jsem jiný a basta. Ale bylo to velice pozvolné, š roky to trvalo a až dnes si připadám svodný. Neříkám, že jsem spořádaný, spíše naopak. Ale vím, že vše co dělám, je mé rozhodnutí.
Největší důkaz, který mne přesvědčuje o správnosti rozhodnutí odejítí od nauk a společnosti...- 15 let mne den co den pálila žáha, né tak leda jak, ale urputně! Těch léků a probdělích nocí, kdy se mi vracely kyseliny! Myslím to vážně! A dnes již někoik týdnů...nic v pohodě, poměrná vyrovnanost mé ososby.
Přeji Vám všem radost a štěstí v životě!!

Milan

Milan napsal: ... A dnes již někoik týdnů...nic v pohodě, poměrná vyrovnanost mé ososby...

Nevím, jestli je to vyrovnaností nebo démonismem působícím uvnitř organizace, ale moje žena má zkušenosti podobný jako ty, Milane. A další člověk mi vyprávěl, že se mu od té doby přestaly v noci "procházet po ložnici lidi".

děkuji za vaše příběhy, jsou dojímavé. Můj a manželky není tak dramatický.
asi se opakuji
Ačkoliv se dnes na duchovní vedení od Svědků dívám jako na amatérské , musím uznat, že pospolitost sboru byla za komunismu výtečná. Neustálá hrozba zatýkání v nás vyvolávala stejné pocity, jako měli první křesťané v Jeruzalémě, kteří žili pod tlakem od nepřátelských náboženských vůdců. Jsem Svědkům za toto období lásky a spoluobrany vděčný.

Po revoluci se ze Svědků postupně vyklubala americká společnost se zaměřením na distribuci náboženské literatury.

Po dvaceti pěti letech působení v této organizaci mám smíšené pocity. Bráním se však destruktivní myšlence, že jsem promarnil cenný čas. Myslím, že mne Svědkové důkladně seznámili se způsobem myšlení židovských farizeů a zákoníků z prvního století, jimž se výrazně v mnohém podobají. Myslím , že Svědkové zůstali stát v pochopení Božích záměrů na místě učedníků Jana Křitele a za celých dvacet pět let mého pozorování neudělali posun blíže ke Kristu. Ba právě naopak : o Kristu jako o Pánu se učí méně a méně. Veškeré vyučování se nejvíce točí kolem starozákonního Boha Jehovy .

Myslím však, že poznání o tom, že Svědkové nejsou skuteční následovníci Krista, jak o sobě tvrdí, je dostatečně tramatizující a bolestné. Protože sami živého Krista ve skutečnosti opravdově nepřijímali a jiným v tom bránili. (Viz nové světlo o pomazání duchem a přijímání ve str. věži z 1.5.)A myslím, že nadále psychologicky brání.

Začali jsme s manželkou o velké vděčnosti Kristu mluvit s ostatními svědky a vyprávěli jim co pozitivního jsme zažívali v jiných církvích.
Po několika měsících jsme byli pozváni na právní výbor /tento týden v pondělí/. z něhož vyplynul pro nás i naše okolí pozitivní výsledek. Vzhledem k tomu, že se starším nepodařilo najít žádný biblický text (texty :Babylon, podílnictví na tmě a pod. jsou texty o pohanech, nikoliv však o lidech, kteří vyznávají Krista), byli jsme vyloučeni na základě interních instrukcí společnosti NSSJ (kniha pro ST : Paste...).(To jsou závěrečná slova předsedajícího právního výboru)
To vidím jako velké svědectví pro ostatní SJ, kteří se nebojí mít pochybnosti o biblickém učení NSSJ, protože tyto interní směrnice nemají podporu v Bibli.
Následně jsme některým členům našeho sboru rozeslali vysvětlující dopis o našem vyloučení, protože tentokrát nám připadá nevhodné, že z podia zazní naše jména a informace o tom , že už nejsme SJ a přitom se neřekne skutečný důvod. (jindy je to možná vhodné zachovat soukromí
Odešli jsme protože jsme opravdově přijali JK. Odchod nám přinesl osvobození od pout pravidel, ke skutečné svobodě Božích dětí. V této svobodě však cítím mnohem větší osobní odpovědnost za své chování i činy i službu Bohu než za celých 25 let u NSSJ.Už nenese odpovědnost organizace ale já sám osobně

Milý Luboši,

přeji Tobě i Tvé ženě v nové životní etapě mnoho pokoje, trpělivosti a v neposlední řadě mnoho síly (nepochybně za přispění Božího ducha).

Rád bych vám oběma vyjádřil alespoň tímto způsobem svojí podporu. Mám na mysli podporu, která není založena na příslušnosti „k modrým nebo zeleným“.

Jedna z nejsilnějších myšlenek, které mě provází v posledních několika letech, je napsaná v úvodu knihy Raye Franze Krize svědomí. Týká se nenahraditelnosti vlastního svědomí:

„Ať se nám to líbí nebo ne, mravní otázka se týká každého z nás. Je to jedna z hořkosladkých přísad života, které nelze úspěšně uniknout. Má moc nás obohatit i ochudit, určuje kvalitu našeho vztahu k těm, kteří nás znají. A všechno to záleží na odpovědi na tuto otázku. Volba je na nás, ale málokdy je snadná.
Máme samozřejmě možnost obklopit naše svědomí jakousi slupkou sebeuspokojení, pasivně "jít dál", chránit naše pocity před čímkoli, co by je mohlo rušit. Když se objeví otázky, místo abychom zaujali nějaký postoj, ve skutečnosti řekneme: "Teď zůstanu sedět, ostatních se to může dotknout - může jim to dokonce ublížit - ale mě se to netýká." Někteří takto mravně "vsedě" tráví celý svůj život. Ale zdá se, že když je všechno řečeno a uděláno, když se život blíží ke konci, musí ten, kdo může říci "aspoň jsem za něčím stál", cítit větší uspokojení než ten, kdo se zřídka kdy za něco postavil.“

Těším se, že se někdy setkáme a popovídáme si.

M

Zdravím vás a chtěla bych hluboce ocenit vaší osobní odvahu, kterou jste prokázali odchodem z organizace do skutečné neviditelné církve KRISTA!
Protože okolo sebe mám i příbuzné, kteří jsou těžce svázáni členstvím v sice v jiné, ale velmi podobné organisaci a není s nimi možná řeč o biblickém evangeliu!
Dělají hluché a kličkují velmi a také někteří umí perfektně přerušit komunikaci a to pokládám za ďábelské dílo!
Nastává potom hrozná situace v rodinách a jejich tvrdé rozdělení na ty co věří a na ty, které je třeba perzekvovat z výchovných důvodů!
Velmi ráda ocením vaše poznatky v tomto smyslu a jestli vaše zkušenosti jsou obdobné!
Děkuji a Pán s vámi!!!

Přísloví 23:9 Nemluv do uší hlupáka, protože pohrdne tvými rozvážnými slovy.

Milá vero,

moc tě zdravím.

Máš pravdu - když do vztahů v rodině vstoupí svázanost v podobě čehokoli - fanatické víry, lidské nenávisti nebo jen nepochopení atd.... - utrpí tím ty základní vztahy, které člověk má a hluboce ho to poznamenává, aniž si to někdy do důsledku uvědomuje.

Je dobře, když to chceme nějak napravit. Jenže jak.
V dětství jsem často slýchala slogan "Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém", ale dneska si myslím, že "Když cokoliv nejde po dobrém, nepůjde to vůbec". Protože po zlém se dosáhne jen úspěchu na povrchu a uvnitř to bývá všechno mnohem horší.
Myslím, že všechny problémy vznikají vždycky z nedostatku lásky. Aspoň já, když se ohlédnu na svůj život, tak všechny chyby a kopance, co jsem kdy udělala, byly vždycky z toho, že jsem v té chvíli neměla takovou lásku, jakou jsem měla mít.

Takže dnes si myslím, že jediným řešením úplně na všechno, je láska. Bezpomínečná, obětavá, odpouštějící....Vždycky - i když to na povrch nemusí tak vypadat. A v rodině a u příbuzných tím víc.
Ježíš Kristus nebyl ničím jiným než láskou, která přišla na zem v lidské podobě. A i když někteří někdy argumentují tím, že byl někdy velmi rázný a nekompromisní, tak si všímám, že to bylo tehdy, když se setkal s nedostatkem lásky.

Pravda bez lásky, není tou pravdou od Boha.
A nedostatek pravdy není vždy rozhodující, ale nedostatek lásky ano.

Tohle je moc důležité pro ty, kteří jsou spoutaní nějakým druhem poznání ve skupině, která si myslí, že všechno dělá "jenom dobře". Podotýkám "jenom dobře". Protože "dobře" se to snažíme dělat všichni - jenže s tím problémem, že na to nikdo nemáme patent.

A tak si myslím, že jenom láska, je to, co může prolomit chladné ledy samospravedlnosti, té chladné jediné pravdy.

To, že se lidé někdy brání komunikaci (která vede ke konfrontaci), jak píšeš, je někdy jejich přehnanou jistotou, ale někdy to může být i jejich vnitřní nejistotou, protože pak musí tím víc urputně bránit to, o čem nejsou tak úplně uvnitř přesvědčeni, aby o tu svou zdánlivou jistotu nepřišli.

Jakákoliv tvrdost, fanatismus a neústupnost většinou ukazuje nedostatek lásky - a to nemyslím, jen v nich samých, ale třeba i nedostatek lásky, které se jim nedostává, nebo které se jim nedostalo v minulosti.

Takže podle mě je jediná rada - hodně je milovat, ale opravdu, zevnitř sebe samého a pak jim to dávat najevo.

Milá Guarero,
jsem neorganisováný křesťan a vím, že láska Kristova nás osvobodila od smrti těla i ducha! To znamená, že pravá láska je pravé čisté evangelium! Tu lidskou filii si lidé dnes hodně pletou a agapé je to kam máme namířeno! Ještě bych ráda slyšela, jestli je to také vás, většinová zkušenost s rozpadlou rodinou,která si chrání svojí sporadickou, zřejmě víru! Podle mojí zkušenosti je evangelium ohrožuje, že utíkají a nechtějí nic, ani slyšet! Takhle na stará kolena přišlo mnoho mých známých o děti i vnoučata a je to velmi nelidské!
Přerušená komunikace je zlo a není také náhodou součástí nějaké nauky? Mně to tak připadá, když jsem četla různé zkušenosti i z prostředí SJ! Nejvíce na mně zapůsobil příběh br Ferfeckého a nevíš, zdali je živ a zdráv? Také jsem byla na konferenci br Franze a to bylo, tak nádherné vyznání v jeho věku a ten úžasný zázrak probuzení v Duchu sv!!!že by všichni zapadlí měli býti účastní takového svědectví!!!No oni, to mají zakázané... Pán s vámi !!!

Navazuji na to, co dneska napsala quaero o lásce; myslím, že jsem z organizace SJ odešla, protože jsem tam necítila lásku...
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že přestože tato organizace vyučuje tak hluboké pravdy o lidských potřebách a sklonech, že radí, jak být lepším člověkem, jak jednat s druhými, že přitom cituje nádherné biblické texty takovým způsobem, že to všechno dokázalo velice silně působit roky na moje srdce, že nakonec se taková organizace prokáže jako falešná...
Posledních pár let jsem začala vnímat v pozadí článků uveřejňovaných v jejich časopisech ruku zkušeného psychologa - manipulátora, který dokáže pracovat s lidskými city za účelem si tyto lidi "zpracovat pro sebe"a ovládnout je. Říkala jsem si, ti tam musí mít opravdu zkušené odborníky na lidi, aby to tak všechno uhlazeně a líbivě napsali. A začala jsem za tím vším cítit chladnou vypočítavost...
Tento styl psaní a vedení se pak určitě musí odrazit i na lidech, kteří tyto myšlenky přijímají a kteří jim důvěřují.
Já jsem SJ obdivovala právě proto, že jsem si myslela, že jsou to lidé morálně čistí, spravedliví, láskyplní a že celá organizace je taková. Dlouho jsem žila z této domněnky... Pak jsem zjistila, že je to jinak. Že to funguje jako ve světských organizacích, např. politických. Ne srdce, ale vnější projevy "víry" se cení a podle nich je člověk posuzován.
Odešla jsem i proto, že jsem ztratila iluze o této organizaci a že jsem nemohla zůstat tam, kde se skutečnost tak liší od toho, co je kázáno. Odešla jsem kvůli svému svědomí, protože jsem je chtěla mít před Bohem čisté. A v takové organizaci, jak jsem ji odhalila, jsem už nemohla být. Jsem šťastná, že teď nenesu nálepku organizace, která mne zradila a podvedla, ale že vystupuju sama za sebe. A dík, že se tady můžu léčit!
Jane

Dobrý den,
já jsem u SJ nikdy nebyla, tudíž mi od nich nebylo dopřáno to potěšení odejít, ale moc bych si přála, aby je opustila moje sestra, kterou u nich vychovala matka. Moc šancí tomu ale nedávám, proto bych vám chtěla poděkovat za příspěvky. Je povzbuzující slyšet o někom, kdo řady SJ opustil třeba po dvaceti letech. Díky a máte můj obdiv a uznání...

Milá Fortuno,
můj otec opustil jednu z milleritských odnoží po 60ti letech a nyní se raduje ze spásy v Duchu sv, také já zde bych ráda slyšela co je ten zlomový moment, protože tam mám ještě také půl rodiny a ti nechtějí nic slyšet!!!Nepochybně jde o zázrak, protože lidská síla byla vždy MARNÁ!!! Pán s vámi

Jestli jsem za ta léta našich diskuzí něco pochopila, tak je to fakt, že rozumovými a logickými argumenty ji bezpečně nepřesvědčím, spíše naopak. A ten zlomový moment, upřímně řečeno, nedokážu si představit, co by to mohlo být, ale kdyby to přišlo, bylo by to úžasné. Upřímně řečeno, nejde mi ani tak o víru, jako spíš o její přístup k životu.

vera napsal:Podle mojí zkušenosti je evangelium ohrožuje, že utíkají a nechtějí nic, ani slyšet! Takhle na stará kolena přišlo mnoho mých známých o děti i vnoučata a je to velmi nelidské!

Ahojte. Trošku mě tahle věta zmátla, jak je to myšleno...
Evangelium je dobrá zpráva. Podstatou této dobré zprávy je, že Kristus zemřel za naše hříchy a my díky jeho oběti můžeme mít život věčný. Obávám se, že SJ nekáží evangelium - káží svou nauku. Jistě, evangelium může rozdělovat rodiny, ale jinak: tak, že někdo uvěří evangeliu a členové rodiny ho za to pronásledují. To je asi úplně jiná zkušenost, než co se děje v "rozdělených" rodinách SJ. To spíš SJ pronásleduje nevěřící členy rodiny s časopisy a publikacemi, a tito prchají...
Jestliže jsme uvěřili evangeliu jako dobré zprávě, pak se z toho radujeme a toužíme být jako Kristus. Pokud jednáme tak, jako by jednal Kristus, pak naše jednání bude v přímém rozporu s jednáním NSSJ. Lze si představit, co by v dané situaci udělal Ježíš, a co SJ. V mnoha situacích to bude asi diametrální rozdíl.

Fortuna napsal:A ten zlomový moment, upřímně řečeno, nedokážu si představit, co by to mohlo být.

Taky přesně nevím, ale představuji si to asi tak, že zasáhne Bůh, že Duch svatý najednou tomu člověku něco ukáže a ono mu to začne postupně docházet... Věřím tomu, že Bůh si vyvádí své ovečky z této organizace a přivádí je k sobě. Věřím, že se přiznává k těm, kteří Ho hledají. Snad nechce, aby byli dále klamáni, a proto sám zasáhne.

vera napsal:můj otec opustil jednu z milleritských odnoží po 60ti letech a nyní se raduje ze spásy v Duchu sv,

Tohle by dokládalo, že se jedná o svrchovaný Boží zásah, protože to přeci není normální... to musí fakt být nadpřirozené Boží dílo.
Možná je to i o tom, že člověk má určité potřeby, které organizace buďto naplňuje, nebo nenaplňuje. Pokud je tou potřebou osobní vztah s Bohem, vztah syn/ dcera a Otec, tak tuto potřebu nemůže NSSJ naplnit a člověk na to (snad) jednou přijde. Jestli ale organizace jeho potřeby naplňuje a je tam šťastný, spokojený s věcmi tak, jak jsou, možná ten zlomový moment nepřijde nikdy...

Dora napsal:Jestli ale organizace jeho potřeby naplňuje a je tam šťastný, spokojený s věcmi tak, jak jsou, možná ten zlomový moment nepřijde nikdy...

Ale Doro, já si myslím, že tady ve spoustě případů ani nejde o to, že by ten člověk byl v té organizaci až tak šťastný, ale on je tak zpracovaný (nechci říct zblbnutý), že má strach, že odejde z pravé Boží organizace a odsoudí se tím k smrti!!!
Takže si říká, co už, musím to nějak vydržet, konec přijde brzo, maximálně to musím vydržet do smrti a pak budu vzkříšený a bude dobře... A zuby nehty se drží a snaží se vytrvávat, protože jiné řešení prostě nezná.

Tak ahoj,
Jane

Aha... No jo, máš pravdu.
Ale jsou snad i lidé, kteří jsou tam šťastní. Nebo myslíš, že ne?
Nebo lidi, kteří si myslí, že jsou šťastní, protože si myslí, že nic lepšího už neexistuje - že kolem už je jen svět nebo falešná náboženství, takže není kam jít...

Děvčata, komentáře za jedna!!!

Dobře vím, o čem píšete a co Vás trápilo, nebo trápí.

Pravé náboženství vychází z poznání a pochopení Kristova pokynu o lásce. Milovat Boha a s svého bližního, jako sám sebe. To další je jen "omáčka" kolem toho všeho a ta může být zaslepující. Většina radikálních náboženských směrů do toho spadla a tím se stalo, že její členové místo svobody získali otroctví, ze kterého lze jen těžko ven.

Asi záleží případ od případu, jak se na to člověk dívá. Co se mé rodiny týče, tak matka to asi bere jako pohodlný životní program, sestra mi ale připadá opravdu spokojená a šťastná a vůbec si neumím přestavit, co by se muselo stát, aby odešla.

Dora píše

Ale jsou snad i lidé, kteří jsou tam šťastní. Nebo myslíš, že ne?

Ahoj holky, - a všichni,
myslím, že otázka "jestli jsou SJ šťastní" se odvíjí od té jejich ideologie. Oni v podstatě nemůžou být nešťastní, protože ti všichni kolem, kdo nejsou SJ, jsou na tom všem mnohem hůř než oni.
Vžijte se do té ideologie SJ, (ale jenom na chvilku, protože jinak je to na blázinec,), že jste členy skupiny, která je jediná správná a vyvolená k přežití. Tím, že jste v této skupině nepomáháte jen sobě, ale také hlavně těm druhým vně, kterým dáváte příklad svou ryzostí a neochvějností. Všude kolem vás jsou totiž samé falešné skupiny jdoucí na smrt a jediné, co pro ně můžete udělat je, že jim to pořád budete opakovat a připomínat, s láskou nebo přísně - jde přece o jejich život. Ti všichni kolem, co nejsou SJ, vám nerozumí a ani nemohou rozumět, protože žijí v klamu, pod vedením satana, rozumí vám jen ti, co jsou s vámi v té grupě, protože ti jediní poslouchají Boha a mají jeho schválení. Jakákoliv se stane katastrofa, jakýkoliv násilný čin v televizi, jakýkoli rozmar počasí - to vše je doklad toho, že už jsou poslední dny a brzy přijde Boží zásah, takže je málo času a musíte ty lidi kolem rychle a pořád, opakovaně varovat.
Když se do toho zase vžívám, když to tak píšu - no je to prostě na mrtvici!
Z tohodle se dostat, to je opravdu zázrak od Boha, který si pořád víc a víc uvědomuju a jsem za něj moc vděčná!
Asi by to chtělo za SJ hodně modlit, aby je Bůh vyvedl z toho omylu.

Je to k zbláznění, moje rozhovory se sestrou v době, kdy jsem měla odvahu se o tom s ní bavit byly velice náročné na psychiku, ale jí to vůbec nevadilo. Tedy, až na moje reakce, ty jí vadily hodně, ale jinak rozumně diskutovat jí jde lépe než mně a asi ji to baví. Připadá mi, že je spokojená, což nemůžu nikdy pochopit a o to víc mě to utvrzuje v názoru, že od SJ jen tak neodstoupí.

Dora napsal:Aha... No jo, máš pravdu.
Ale jsou snad i lidé, kteří jsou tam šťastní. Nebo myslíš, že ne?
Nebo lidi, kteří si myslí, že jsou šťastní, protože si myslí, že nic lepšího už neexistuje - že kolem už je jen svět nebo falešná náboženství, takže není kam jít...

Já nevím, já jsem se tam přestávala cítit dobře, když jsem pořád dokola poslouchala to samé, když jsem tam jezdila jenom proto, abych tam jezdila, abych dělala, co si Bůh přeje, vždycky jsem byla uštvaná a neviděla jsem téměř žádný užitek...
Připadalo mi to, že se honím za nějakými pomyslnými čárkami, abych plnila úkoly... Roky jsem se trápila a snažila se vydržet. Měla jsem neustálé výčitky svědomí. Nebylo to však pro mne. Byla jsem ráda, když jsem se mohla vymluvit na děcka, na nachlazení, na nenadálou návštěvu... Ale přiznám se, že když jsem se před pár lety rozhodla, že takhle se žít nedá, že mi to radost nepřináší, spíš stres, a začala jsem chodit většinou jen na nedělní shromáždění (a to opravdu poctivě), tak že se mi hrozně ulevilo. Sice jsem pořád musela poslouchat ty řeči jakože máme pět týdenních programů, je žádoucí, abychom byli na každém z nich, když tam nejsme, ukazujeme, že si nevážíme Jehovovy péče, protože to je On, kdo pro nás chystá duchovní pokrm, ale začala jsem to jaksi přehlížet a nedělala jsem si z toho těžkou hlavu. Protože jinak bych se z toho všeho zbláznila... S nervama jsem si u SJ zažila své... Je mi opravdu mnohem lépe.
Asi nejsem člověk, který dokáže žít organizovaně. Nikdy předtím jsem se totiž nebylo schopná nikde "angažovat", strany, spolky, to prostě k mojí povaze nesedí. Moji blízcí říkají, že je zázrak, že jsem tam vydržela tak dlouho. Bylo to z lásky k Bohu.
Obdivuju lidi, kteří, jak píše Fortuna, se v organizaci cítí šťastní. Já jsem se vždycky cítila šťastná s Bohem, ale bylo to spíš navzdory organizaci. Přesto, oni jsou ti, kteří mi pomohli v Boha uvěřit, ti, kteří mi ho zprostředkovali...
Jane
PS Asi bych dokázala s věřícími fungovat, zas tak hrozná nejsem, ale musela bych tam mít ten svůj prostor, pohodu a možnost jít si svým vlastním tempem. A spíš mi vyhovuje menší společenství, než nějaké velké skupiny, tam mám svoje "fobie".