Co nás čeká po smrti.Je tam něco?

Napadá mi, že právě při téhle diskuzi o slovu "proč" je dobře vidět nedostatky diskuze na chatu. Nevidíme gesta a mimiku lidí. Neslyšíme ani intonaci těch výroků a ta je důležitá.

Doktorka W. už psala, že "proč" nemusí být vždycky s otazníkem. To je pravda. Někdy je "proč" úplně bez otazníku, ale za to je se slzami...
Nebo Muirne píše, že se ptá proto, aby věděla, co dělá špatně a jak to změnit. Tahle její "proč" jsou přece úplně jiná "proč" než ta, která říkají posměvači.
Stefan má ale určitě pravdu, že ptaní se Boha "proč?" může být hříchem. Když si třeba představím posměšný tón v otázce: Tak mi toho Boha teda ukažte! Tak "proč" teda dopouští zlo?

Díky, Stefane, za ten odkaz na rozhovor z rozhlasu. Tam bylo vidět - tedy spíš slyšet - že se otázce "proč" někdy nevyhneme, a že ji kladou i lidé milující Boha. A taky, že odpověď nemusí být úplně jednoduchá.

Myslím si, že "proč" může být řečeno upřímně s pokorou a nebo taky pyšně a útočně.
Ta pohnutka se někdy pozná i z toho, jestli ten, kdo se ptá, chce opravdu slyšet odpověď. Jestli touží věcem kolem sebe rozumět, jestli chce chápat Boží myšlení. A nebo jestli říká námitku "proč" jenom proto, že je to jen jeho způsob ukončení rozhovoru nebo způsob, jak chce prosadit svůj názor.
To určitě znáte ze služby, kdy jsme slýchali: "A proč je teda tolik zla? Proč už Bůh nezasáhne?" A když jsme pak zeptali, jestli to opravdu chtějí vědět, často jen mávli rukou a odmítli.

Takže mi přijde, že ptát se je lidské, ale když už se ptáme, tak je dobře počkat na odpověď. A bude-li ta odpověď od Boha, určitě dá do našeho srdce pokoj.

.....že vinu nepřisuzuji stvořiteli.

To je ale vůbec zajímavý společenský ukazatel , přisuzovat stále někomu vinu, zkrátka hledat viníka. Já jsem se od tohoto díky Bohu odprostila a tak vidím daleko ostřeji, jak někteří jednají ze strachu pod tíhou vlastních "vin" . To je možná důvod, proč lidé stále obviňují své okolí či dokonce samotného Boha. Čí je to asi tak prácička ?

Milá doktorko W.,
je to přesně tak, jak píšeš.
Hledání "viníka", event. jeho nalezení je jenom kousek od toho, vytvořit pak z něho "třídního nepřítele". Je to strašně návykový způsob myšlení a pomoc z něho vidím jenom u Boha. Myslím, že jenom díky jeho bezpodmínečné a ničím nepodmíněné lásce, kterou nás zahrnuje, můžeme mít sílu odpouštět... Nejde to hned, chce to čas, ale pak už není viníků a nepřátel. Kromě toho jednoho, který si tak libuje v tom, jak sami sebe deptáme tím, že v sobě nosíme různé nenávisti, nesváry a pak z toho máme solidní bloky v přijetí Boží lásky.
Ještě že to Bůh s námi nevzdává!
Ještě že Kristus ukázal tu úžasnou milost a ukazuje ji pořád!
Díky Duchu, že nám v tom tak mocně pomáhá!

Opakoval bych slova Nic nového pod sluncem (Kaz 1:9 )
Vždyť již na počátku lidské éry se říká: Adam si uvědomil, že nic neutají, a proto se začal alespoň vymlouvat: "Za to může ta žena, kterou jsi mi dal. To ona mi přinesla ovoce ze zakázaného stromu." (1M 3:12 )