Trojjedinost

Kdysi na hodinách náboženství líčil pan farář Trojjedinost tak, že jsem si představoval – nejspíš pod vlivem pohádek o dracích (o hinduistickém Brahmovi jsem tehdy nevěděl) – něco jako „tvora“ s třemi hlavami.

Ve zralém věku jsem vzal Katechismus a zjistil, že výklad lze pochopit i jako tři osoby, které jsou jednotné ve svých činech i myšlení. Převedeme-li si to na ideální manželství, pak žena dobře zná svého muže a opačně a i když nejsou spolu, jednají v naprosté shodě. Jsou jedno tělo, jedna „duše“.

Myslím si, že ti kdo vyznávají Trojici, mají na mysli něco podobného. Pochopili tak biblické texty a nikomu z lidí není dáno, aby soudil.

František napsal:

Myslím si, že ti kdo vyznávají Trojici, mají na mysli něco podobného. Pochopili tak biblické texty a nikomu z lidí není dáno, aby soudil.

Františku,

plně s Tebou souhlasím. Ovšem je tu i druhá strana, která biblické texty zase pochopila jinak se stejným právem na nesouzení od té strany první.

Ve zralém věku jsem vzal Katechismus a zjistil, že výklad lze pochopit i jako tři osoby, které jsou jednotné ve svých činech i myšlení. Převedeme-li si to na ideální manželství, pak žena dobře zná svého muže a opačně a i když nejsou spolu, jednají v naprosté shodě. Jsou jedno tělo, jedna „duše“.

Je to jako , já, moje manželka a naše auto. Taky jsme po určitou dobu nerozlučná trojice, a jindy každý sám. I to auto v průjezdě.

Schází mi tam pořád ta OSOBA. Ten Bůh-Duch svatý. Je to pořád jen nástroj a prostředek. Jako pro nás oba to auto.

Sváťo, ta osoba Ti tam bude scházet tak dlouho, dokud neuvěříš a nepřijmeš celé evangelium včetně nebeské naděje. Dokud to budeš odmítat a svět bude světem, Duch svatý Tě neubezpečí v tom, co nechceš přijmout.

Teraz zopár postrehov k Františkovmu referátu.

Svatou Trojici dnes tradičně vyznává především – i když nejen – římskokatolická církev.

Svätú Trojicu dnes vyznáva celá kresťanská obec okrem unitárov a kresťanských skupín sektárskeho charakteru.

Nauka byla tedy s konečnou platností prosazena na konstantinopolském koncilu katolické církve v roce 381 n. l. církevním otcem Athanasiem, jehož autorita byla podepřena jeho nepochybně velmi záslužnými činy a prokazatelně čestným a poctivým životem. (Athanasios I. Veliký: * kolem 295 - + 2. 5. 373, řecký křesťanský teolog a spisovatel; od 328 biskup v Alexandrii. Odmítal zasahování státu do církevních záležitostí a byl odpůrcem arianismu.)

To nie je celkom presne. Trojičná dogma bola prijatá na koncile v Nicei v r. 325. Ešte divnejšie mi znie text, že to bolo v Carihrade presadené cirkevným otcom Athanáziom v r. 381, pričom o riadok ďalej sa píše, že zomrel v r. 373.

Koncil dal přednost nauce Athanasiově právě s ohledem na jeho osobní vlastnosti před naukou arianistů, proti nimž sice neexistovalo žádné obvinění, ale protože nauku Aria prosazoval římský biskup, který byl nepoctivý a zjevně toužil po absolutní moci (pravděpodobně byl podporován císařem). Arius již tehdy poukazoval na Ježíšova slova „Otec je větší než já“ (Jan 14:28; srov. též Jan 5:20, 36; 10:29 aj.) a na jejich zjevný spor s naukou o jednobožské Trojici.

Ja si myslím, že to bolo ináč. Koncil dal prednosť Trojičnej koncepcii hlasovaním ktoré dopadlo tak že zo všetkých biskupov asi len šesť alebo osem bolo za Áriov koncept. Náuku Ária v žiadnom prípade nepodporoval rímsky biskup, ale ako sa neskôr ukázalo, bol to skôr rímsky cisár. To, že Árius bol nie celkom morálne bezúhonný je pravda, ale problém bol na inej strane. Árius pochádzal z Líbie a vzdelanie sa mu dostalo v Alexandrii a v Antiochii. Tam (v Antiochii) sa učil u Luciána – ktorý sa neskôr tiež prejavil ako bludár. Árius bol na tú dobu veľmi vzdelaný. Spriatelil sa s biskupom Eusébiom. Prvý krát sa prejavil ako rebel už v mladosti, keď ešte ako diakon sa pridal k bludnému Meleciovi. Cirkev ho za to vylúčila zo svojich radov. Prijatý naspäť bol v roku 312 kedy bol aj vysvätený za kňaza. Potom v dišpute so svojím predstaveným biskupom Alexandrom konečne prejavil naplno svoju vieru ohľadom Syna Božieho a Alexandra označil za bludára. Alexander ho potom odohnal a Árius sa niekde uchýlil. Na svoju stranu stiahol okrem Eusébia aj Konštanciu, sestru Konštantýna Veľkého. V tomto vyhnanstve napísal aj svoje dielo "Thalia". Čo je však dôležité, Árius pôsobil aj z exilu a šíril svoje duchovné myšlienky do okolia. Jeho viera prerástla hranice Egypta. Preto alexandrijský biskup zvolal koncil (synodu), ktorá pozostávala približne zo sto biskupov z celého Egypta a Líbie. To bolo ešte pred ekumenickým koncilom v Nicei. Na tejto synode sa títo biskupi zhodli a Ária a jeho spoločníkov vyobcovali z Cirkvi. Medzi obvinenými bol aj Eusébius. Ten bol však veľmi vážený a keď Alexander poslal list všetkým biskupom o výsledku synody, strhli sa nepokoje. Kvôli Eusébiovi. Povstávali hlasy a hádky, preto cisár Konštantín po dohode s pápežom zvolali všeobecný koncil do Nicei, ktorý by bol definitívny. Trvalo to však viac rokov kým sa docielilo uznanie koncilu v celej Cirkvi. Počas týchto rokov sa arianizmus šíril a s novým cisárom sa na východe stal takmer štátnym náboženstvom. Zaujímavá je skutočnosť, prečo vladári skôr nadŕžali Áriovi. Bolo to preto, že jeho koncept bol jednoduchý a zrozumiteľný. My vieme, že v prirodzenej prírode si všetko hľadá ľahšiu cestu. Cesta Ária bola jednoduchá a ľahko prijateľná hlavne pre severné pohanské kmene, ktoré by cisári radi videli pokresťančené a ktorým práve nepochopiteľná Trojičná náuka bránila prijať kresťanstvo. Preto (aj keď sa cisár snažil vyzerať neutrálne) bolo cítiť snahy o presadenie Áriovho konceptu.

Tato situace je i pro dnešní dobu precedentem a nastoluje důležitou otázku: Je morálka zárukou pravdivosti? Bylo správné, že koncil přihlédl víc k morálnímu profilu Athanasia ve srovnání s profilem římského biskupa, jehož chování bylo nanejvýš podezřelé a který se postavil za zjevně správnou nauku jen z politických důvodů?

Naozaj pochybujem, žeby sa o trojičnej dogme rozhodovalo na základe morálnych profilov jednotlivých diskutérov. Skôr sa prihliadalo na vieru Cirkvi a na vyznania otcov podporené Písmom.

Bylo správné, že kvůli tomu ustanovil evidentně nelogickou a dokonce nesprávnou nauku jako dogma tehdy jediné křesťanské církve?

Táto otázka je naozaj provokatívna. A dokonca ju je možné vyvrátiť je vlastným tvrdením. Ak vtedy bola jediná kresťanská cirkev, tak nemohla prijať dogmu, ktorá by bola nesprávna, lebo ako čítame, "pekelné brány ju nepremôžu".

Apoštolové napsali: zkoumejte, co se líbí Pánu (Ef 5:10 ), Všecko zkoumejte, dobrého se držte (1Tes 5:21), Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa (1J 4:1). Udělali toto křesťané na zmíněném koncilu? Zřejmě nikoli.

Ja si myslím, že zrejme áno. Predsa na koncile sa neprišlo s trojičnou náukou, ale s arianizmom, ako s niečím novým, čo bolo treba posúdiť. Trojičná náuka sa vypracovala dávno pred tým a nezvolal sa žiaden koncil ktorý by ju posudzoval, lebo bola zjavne správna (osobne si myslím, že je to jediná schodná cesta, aby sme zabezpečili neprotirečivosť Písma). To arianizmus bolo treba posúdiť, lebo bol niečím novým, čo sa rýchlo šírilo a ohrozovalo vieru Cirkvi. Teda sa zišli, skúmali ducha Áriovho a jeho stúpencov, a odsúdili jeho novú teológiu ako bludnú.

Určitě přišel i poučen Otcem o něčem novém, nejspíš o budoucím vývoji a důležitosti některých informací pro budoucí generace jeho následovníků.

Veľmi špekulatívna veta. Nepredpokladá žiadnu oporu v Písme.

Ježíš byl přece člověkem a nikoli bohočlověkem.

Práveže Ježiš bol podľa všetkého bohočlovekom. Bol človekom ktorého vnútorne absolútne prenikol Boh. Iba človekom nemohol byť, lebo to by ste museli nájsť jeho ľudského otca. Jeho otcom je však všade spomínaný Boh.

To, že se označil i za Božího syna jej postavilo do jedné řady s Adamem – ostatně se také označoval (a to mnohem častěji) jako Syn člověka (Adam = člověk). Použití slova otec zmátlo katolické úřední církevní vykladače, a proto Ježíše museli označit také jako Boha, ačkoli to zcela odporuje Písmu.

Namietam. Toto je dosť náročné na vysvetlenie. Všetci židia sa samozrejme cítili ako synovia Boží. Ale Ježiš hovoril o Bohu ako o svojom Otcovi, teda v zmysle ako o vlastnom Otcovi. Preto vidíme aj veľmi pobúrenú reakciu (Jan 10,36). Paradoxne však Ježišovo pravé božstvo deklaruje slovami, že je Syn človeka. Ježiš sa tu jednoznačne identifikuje so Synom človeka z Dan 7,13-14 Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno." Daniel nechápe toto videnie, lebo na tróne ktorý patrí Večnému vidí kohosi ako Syna človeka. Teda vidí človeka, preto ho popisuje ako Syna človeka. Ale veľmi sa diví Můj duch, můj, Danielův, byl uvnitř své schránky zmatený a vidění, která mi prošla hlavou, mě naplnila hrůzou lebo vidí človeka ako mu je odovzdaná všetka moc a kráľovstvo. To všetko čo patrí Večnému. Daniel má videnie, ktoré nemôže pochopiť, ale s príchodom Ježiša cez evanjeliá a listy, až po Zjavenie sa všetko vyjasňuje (Zj 5,13).

To ale přivádí výklad k tomu, že bude existovat třetí smlouva, jejímž prostředníkem bude někdo třetí – také člověk? Vzhledem k tomu, že do poslední hodiny nebude znám, označil ho Ježíš jako Ducha.

To veľká a opäť fantastická špekulácia. Jednoducho to vnímam ako zámerné alebo nezámerné masírovanie mozgov.

Nutno říci, že Ježíš Kristus oznámil tyto skutečnosti velmi inteligentním způsobem. Takovým, že zmátl vykladače Písma na velmi dlouhou dobu, a zřejmě to bylo i jeho úmyslem.

Opäť sa nenápadne podsúvajú demagogické informácie. Ježiš teda všetkých oklamal, aby v dvadsiatom prvom storočí niekto našiel pravý význam jeho slov. Hovorím, za seba – pre mňa je to neprijateľné.

Tzv. Svatá Trojice je nelogická a nebiblická, a měla pohanské precedenty. Nicméně možná pomohla překlenout určitou propast mezi pohanskými učeními tehdejší Římské říše a křesťanstvím.

Osobne si myslím, že je nepochopiteľná, možno pre náš rozum aj nelogická. Nepovedal by som, že je nebiblická. Záleží na uhle pohľadu, ale ako som hovoril, jedine táto náuka obstojí v konfrontácii s Písmom. Určite nemala pohanské precedensy.

Hvězdlický

Ale již jsme o tom debatili hodně dlouho. Stačilo by najít jeden, dva a nebo tři texty, které jednoznačně dokazují, že Duch svatý je rovnoceným Bohem se Synem i Otcem. a je po starosti...

Myslím, že som ten jeden, dva alebo tri texty ponúkol, ale stále ste si ich interpretovali tak ako sa Vám hodilo. Teda ešte zopár myšlienok:
Je "jeden Pán" (Ef 4,5). Ježiš sa modlí k "Otcovi, Pánovi neba a zeme" (Mt 11,25). Jakub 2,1 hovorí o "Ježišovi Kristovi, oslávenom Pánovi" a 2 K 3,17 vyhlasuje: "Veď Pán je Duch."
Je "jeden Duch" (Ef 4,4). Je to "Duch svätý" (Mt 28,19), "Duch Kristov" (R 8,9) a "Duch Toho, ktorý Ježiša vzkriesil z mŕtvych" (R 8,11).
Duch tvorí (Ž 104,30), Syn Boží je Svoriteľ (Žid 1,10). Boh stvoril všetko (1 K 8,6). Stvoril nás jeden Boh (Mal 2,10).
Duch Boží prebýva vo vás (R 8,9). Kristus prebýva vo vašich srdciach (Ef 3,17), Otec a Syn prídu k človeku a budú u neho prebývať (J 14,23). Boh prebýva v Jeho chráme, v Jeho ľuďoch (2 K 6,16).

Štefane, z tvého vysvětlrní jsem pochopil, že trojice nebyla ustanovane na ZÁKLADĚ PÍSMA, ALE PROTOŽE JI NĚKDO MOCNÝ (hlavou koncilu byl césar, pohan jako poleno) NAVRHl JAKO DOGMA A OSTATNÍ PATOLÍZALOVÉ TO ODHLASOVALI. KOMU SE TO NELÍBILO, MOHL ODEJÍT. asi jako se dnes hlasuje ve všech vládách a všude. Kdo se chce udržet u koryta, vždy hlasuje bez uvažování. PRO.

Co se týká tvého džonglování se slovem DUCH. Tam si trošku rtoztřiď, co, kdy, který duch, nebo Duch, znamená a neházej do jednoho pytle, že Bůh je duch (tedy duchovní, neviditelná bytost) a tedy, že to podle tebe znamená, že je onen Duch svatý...

Nepatřím k zastáncům Trojice, a tak děkuji Stefanovi za jeho postřehy. Prostuduji si je. Musím si některá tvrzení porovnat s historií, tam jsem se skutečně mohl přepsat.

Hvězdlický

Štefane, z tvého vysvětlrní jsem pochopil, že trojice nebyla ustanovane na ZÁKLADĚ PÍSMA, ALE PROTOŽE JI NĚKDO MOCNÝ (hlavou koncilu byl césar, pohan jako poleno) NAVRHl JAKO DOGMA A OSTATNÍ PATOLÍZALOVÉ TO ODHLASOVALI. KOMU SE TO NELÍBILO, MOHL ODEJÍT. asi jako se dnes hlasuje ve všech vládách a všude. Kdo se chce udržet u koryta, vždy hlasuje bez uvažování. PRO.

To ma mrzí, že ste takto pochopili a som dosť prekvapený, hlavne preto, že som dosť jasne napísal, že cisár sa skôr klonil na stranu Ária ako na stranu pravoverných. Na základe Písma v doslovnom zmysle ani táto náuka nemohla byť ustanovená, lebo Písmo (v takej podobe ako teraz) v tej dobe ešte nebolo. Bolo len veľa rôznych kníh a listov a nie všetci považovali za sväté práve tie spisy, ktoré iní. Situácia bola taká, že pri koryte boli na východe skôr ariáni ako pravoverní, veď samotný Athanásius bol po koncile, ktorý jasne rozhodol, poslaný do vyhnanstva ešte päť krát práve ariánskymi biskupmi.

Stefane v tom případě byl bohočlověkem i Jan Křtitel, ne?

Nie Pavel, Ján Krstiteľ bol "hlas volajúceho na púšti". On nie je Svetlo, ale prišiel vydať svedectvo o Svetle. On nebol počatý neprirodzeným spôsobom. Boh sa ho dotkol až po prirodzenom počatí, síce už v lone matky, ale po počatí.

stefan
Teraz zopár postrehov k Františkovmu referátu

Přiznávám, že ve znalostech církevní historie nemám takové znalosti jako stefan. Dokonce ani nejsem schopen odpovědně vyjmenovat, která z desítky povolených církví a stovky církevních skupin uznává Trojici. Ale na inetu najdeme – a haid to zde již napsal –, že „v současnosti je nauka o Trojici součástí vyznání Světové rady církví a uznávají je všechny zúčastněné církve včetně katolické. Podobně přijímají tuto nauku také církve evangelikální.
Ty křesťanské skupiny, které odmítají nauku o Trojici, většinou odmítají také nauku o božství Ježíše Krista, nebo jej pokládají za nižšího, než je Bůh. Mezi ně patří zvláště Svědkové Jehovovi či unitáři. Kvakeři nemají žádnou definici Boha, ať již trojiční či protitrojiční. Další církve pak sice uznávají trojiční dogma, avšak zároveň ho chápou jinak než většina církví – např. některé letniční církve a další nezávislé skupiny.“

Stefan píše,

Zaujímavá je skutočnosť, prečo vladári skôr nadŕžali Áriovi. Bolo to preto, že jeho koncept bol jednoduchý a zrozumiteľný. My vieme, že v prirodzenej prírode si všetko hľadá ľahšiu cestu.

A hledal ji i císař. „Arianismus poměrně dobře vyhovoval vyšším společenským vrstvám, odchovaným antickými školami, v nichž se pořád ještě učilo filozofii, ale nikoli již klasickému systému, nýbrž novoplatonismu. Křesťanství a novoplatonismus sice stály nepřátelsky proti sobě, ale i v ideologii měly mnoho společného, což snad zčásti ovlivnil platónovec Ammónios Sakkas, u něhož v Alexandrii Origenes a později Plotinos zamlada studovali.

Tuto podobnost si zřejmě uvědomoval i Constantius, a proto, obdobně jako později ještě císař Valens, podporoval arianismus, jež novoplatonikům umožňoval přijmout křesťanskou víru snáze než teologii níkajského směru. Constantius neodmítal jen níkajský směr, ale odsuzoval i krajní ariánství Aetia a jeho žáka Eunomia. Ke sblížení mezi ariány a císařským dvorem přispělo také to, že ariáni zaujímali k momentálním potřebám státu pružnější postoj než představitelé pravověrné církve. Jakou váhu měla v první polovině 4. století státoprávní loajalita v církvi naznačuje to, že Constantina Magna respektoval vysoký křesťanský klérus i v jeho státní velekněžské funkci, a že jeho syn Constantius rád slyšel, byl-li nazýván „biskupem biskupů“, v čemž lze již spatřovat záblesk pozdějšího byzantského caesaropapismu. O posvátnosti císaře nepochyboval ani prostý křesťanský lid, když se zbožně obracel k jeho sochám a stejně jako k Bohu se i k němu modlil. Takto tedy loajální křesťané povznášeli své panovníky na jakési svaté patrony a svatozář, která původně na obrazech a mincích zdobila jen panovnické hlavy, se následně nikoli náhodou stala obecným znakem svatosti.

Z politického hlediska je snadno pochopitelné, proč Constantius, který zprvu vládl jen na východě, usiloval poté, co se stal pánem celé říše, aby se západní biskupové sblížili s východními a aby i oni souhlasili s odsouzením Athanasia. Politickou loajalitu tehdy jednoznačně kladl nad otázky dogmatické a nejvíce si vážil těch, kteří mu projevovali největší oddanost. Císař si přál dobrou spolupráci církve se státem a věřil, že i v západní polovině arianismus, o jehož obecné platnosti byl upřímně přesvědčen, převáží. Císař však podcenil spasitelskou stránku víry, která byla zejména prostému lidu srozumitelnější. Lidu byl vždy bližší legendární trpící Kristus Vykupitel, jehož uctíval mnohem vroucněji než starozákonního Boha Otce, než abstraktní filozoficko-teologické úvahy a dal se athanasiovskou demagogií tvrdící, že ariáni i císař nejsou ctitelé Krista, nýbrž proti němu dokonce bojují, proti elitářskému arianismu snadno popudit. Kazatelům k pobouření prostých posluchačů stačila zmínka, že Kristus, který za lidstvo prolil svou krev, je císařem a ariány znevažován a urážen. Není divu, že takováto slova podněcovala prosté křesťany k otevřenému odporu proti císařské vládě a vedla až ke krveprolévání, přičemž nemalý podíl na tomto procesu mělo mnišství.

K mnichům-poustevníkům do egyptské pouště se uchýlil Athanasios při svém třetím i čtvrtém vyhnanství, sepsal pro ně Historii ariánů, adresoval jim některé své listy a mnišství idealizoval v životě svatého Antonína. Egyptští mniši stáli na jeho straně v bojích o alexandrijský biskupský stolec i při prosazování níkajské ortodoxie. Poněvadž mnišství vyrostlo z nespokojenosti se společenskými poměry, mělo ideově značný vliv na prosté pracující a utiskované lidi, jimž zejména imponoval prostý život mnichů a jejich vnějšková neupravenost. A poněvadž byl v této době vládou preferován arianismus, vztáhli mniši svou nedůvěru, často přecházející v nenávist i na tento teologický směr a v dosazených ariánských biskupech spatřovali vládní přisluhovače. Constantiův předpoklad, že lze křesťanské loajální duchovenstvo přetvořit v nivelizační silu, která by překlenula všechny rozpory uvnitř církve i mezi církví a státem, se nesplnil a ariánská hierarchie, ochotná se podílet na státotvornosti, nakonec svou politickou diskreditací nepřímo přispěla k tomu, že se posléze stalo ortodoxním jiné vyznání víry než to, které císař pokládal za nejpřijatelnější.

Z výše uvedených důvodů arianismus nakonec podlehl, i když se ještě dlouho udržel v době přechodu od antiky ke středověku u germánských kmenů (např. Gótové, Burgundi, Vandalové), které se usídlovaly na území říše.“

The New Encyclopaedia Britannica říká: „Ani slovo trojice, ani vyslovená nauka jako taková se v Novém zákoně nevyskytuje, ani Ježíš a jeho následovníci nezamýšleli odporovat starozákonní šemě: ‚Naslouchej, [Izraeli]: Pán náš Bůh je jeden Pán.‘ Bible také učí, že pouze Bůh nemá počátek ani konec. Podle mnoha Biblických veršů je Bůh nejvyšší nad celou zemí i nad ostatními osobami.
Mar. 13:32, EP: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Tak by to samozřejmě nebylo, kdyby si Otec, Syn a Svatý Duch byli rovni a tvořili jedno Božstvo.)
Ježíš Kristus sám řekl, že Otec je větší než on (Jan 14:28 ).“

Výslovná zmínka o Bohu coby Trojici se ve Starém zákoně nikde nevyskytuje – zmínku o třech osobách Trojice však nacházíme v Matoušově evangeliu (28:19-20): „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“

Řecké slovo trias (trojice) se objevuje až ve 2. století u apologetů, např. u Athenagory z Athén: (Křesťané) znají Boha a jeho Logos, vědí, co znamená jednota Syna s Otcem, co znamená společenství Syna s Otcem, co je Duch, co je jednota této triady, Ducha, Syna a Otce, a co značí rozlišení v této jednotě.

V západní církvi se objevuje latinské slovo trinitas (trojice) na počátku 3. století u Tertulliana. Jedná se o neologismus, který Tertullianus vyvinul, aby zároveň postihl trojici i jednotu (tres + unitas). Tertullianus také zavádí pro Otce, Syna a Ducha svatého označení persona, osoba. Rozlišuje také původně právnický pojmu substantia pro označení úhrnu těchto osob a personae pro jednotlivé strany tohoto celku. Podle tohoto rozlišení je Bůh ve své substanci jeden, ale v monarchii, panování jediného Boha, jsou činné tři personae, totiž Otec, Syn a Duch svatý. Podle jiné verze původu těchto pojmů užil Tertullian metafory kartáginského divadla, v němž si herci nasazovali na obličej masku (persona), která představovala jejich úlohu.

Řecká teologie 4. století, která měla rozhodující vliv na vypracování nauky o Trojici, užívá místo pojmu osoba řeckého slova hypostasis (skutečnost, existence, přirozenost), jehož se užívá v teologii i dnes, neboť moderní pojem osoby je často nesprávně zaměňován se starověkým pojmem osoba.

Podobně jako u jiných ústředních témat křesťanské nauky, např. christologie či spásy, nebyl v prvních staletích jednoznačně definován ani vzájemný vztah Otce, Syna a Ducha svatého. Již záhy se však objevuje jasné vymezení proti extrémům, které představoval adopcionismus či dokétismus. V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s ariánskou krizí a 1. konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského vyznání a Nicejsko-konstantinopolského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských církví. Ariánství přežívalo ještě několik staletí u germánských kmenů, avšak v teologických debatách již nehrálo žádnou roli.
Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry či Nicejsko-cařihradské vyznání víry (latinsky Nicaeno-Constantinopolitanum) je jedním z nejdůležitějších křesťanských vyznání víry. Často se užívá při liturgii, v ekumenismu je chápáno jako druhé nejvýznamnější společné vyznání víry (po původním Nicejském vyznání). Autoritativním se pro křesťanskou církev stalo roku 451 rozhodnutím Chalkedonského koncilu. Ve východní církvi je toto vyznání závazné ve své původní podobě, s přídavkem zvaným filioque („i Syna“) jej vyznává katolická církev, anglikánská církev a protestantství.

Původ samotného vyznání zůstává až dodnes neznám, neboť se jedná o text, který přejímá až Chalkedonský koncil, který jej označuje jako „Vyznání 150 otců“ (tj. 1. konstantinopolského koncilu). Od 6. století je Nicaeno-Constantinopolitanum považováno za revizi vyznání 1. nikajského koncilu. Na konci tisíciletí se vedly spory mezi Východem a Západem o latinskou vložku zvanou „filioque“, která vyznává procesi Ducha svatého nejen z Otce, ale též ze Syna.

Ale jak jsem uvedl, jsem v této oblasti laik a tak zájemce o hlubší informace odkazuji nejen na církevní otce, ale i na „kacířské“ a laické spisy.

K těm dalším postřehům bych uvedl, že:

jediná kresťanská cirkev – jediná se nerovná správná, vybraná (zde bychom mohli diskutovat o Zjevení)

nemohla prijať dogmu, ktorá by bola nesprávna – zde si musím položit otázku proč by nemohl být přijatý názor nesprávný? Vzpomeňme jen na naši nedávnou historii a na mnoho „dogmat“, která byla „nadšenou“ i nadšenou většinou přijata.

Predsa na koncile sa neprišlo s trojičnou náukou, ale s arianizmom, ako s niečím novým, čo bolo treba posúdiť. … Trojičná náuka sa vypracovala – na koncil se prišlo s naukou, která popírala Trojici a nevypracovala se sama, vypracovali ji lidé. A Písmo si neprotiřečí bez dogmatu o Trojici.

Veľmi špekulatívna veta. Nepredpokladá žiadnu oporu v Písme … To veľká a opäť fantastická špekulácia. – v Písmu se hovoří o postupném poznání a ke zkoumání Písma bychom měli přistupovat jednak s vírou, jednak používat nástroj, který jsme od Boha dostali – svůj mozek. Tento obdivuhodný nástroj je schopen logických dedukcí, řekněme tvoření hypotéz, které si dalším studiem Bible buď potvrzujeme, anebo je zavrhujeme.

Práveže Ježiš bol podľa všetkého bohočlovekom … Iba človekom nemohol byť, lebo to by ste museli nájsť jeho ľudského otca. Jeho otcom je však všade spomínaný Boh. – Podle židovské právní a náboženské legislativy je Židem každý, a to po celý svůj život, jehož matka byla Židovka nebo kdo přestoupil na židovskou víru. A co to znamená bohočlověk? Zde jde o otázku pojmoslovnou a na toto téma je zde jiná rubrika.

V odkazu na Zj 5:13 (A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: 'Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!') bych si dovolil podtrhnout to „i“, takže provolání patří těm dvěma.

Určite nemala pohanské precedensy – triády bohů uctívali Babyloňané i Egypťané (pokud pomineme další národy na asijském kontinentu), ale Izraeli bylo objasněno, že jejich Bůh je odlišný.

Závěrem bych rád uvedl, že tato bohatá diskuse prokazuje, že existují dva – někdy až nesmiřitelné – tábory: zastánců a odpůrců Trojjedinosti. Pokusil jsem se ukázat, že existuje i další možnost vysvětlení Matoušova textu, o něž se „zastánci 3“ opírají. A toť vše.


Závěrem už jen citace z dějin křesťanství:
S problémem křesťanského božství a jeho podstaty, jakož i s otázkou, jak nalézt definitivní a všeobecně přijatelné řešení, které by celý spor dovedlo ke konci, se potýkaly generace císařů. Ze samé jeho podstaty však plynulo, že je neřešitelný. V prvním století svět na monoteistické, univerzalistické náboženství čekal. Křesťanství mu ho poskytlo. Leč pak se objevila otázka; je křesťanství vskutku monoteistické? To, co ho v konečném důsledku odlišovalo od judaismu, byla víra v božství Kristovo. Kdyby byl Ježíš pouhým mesiášem, pak by oba náboženské systémy – jak také skutečně židokřesťané tvrdili – bylo možné smířit. Avšak důslednost, s níž křesťané trvali na tom, že Ježíš je synem Božím, nejen že celé hnutí kladla zcela mimo i ty nejvzdálenější meze judaistického myšlení a oba systémy od sebe oddělila, ale navíc je i vehnala do smrtelného nepřátelství.

Takový tedy byl stav, který časem přivodilo vítězství pavlovské teologie. Božství Kristovo propůjčilo křesťanství jeho počáteční vliv a napomohlo jeho univerzálnosti. Křesťanským teologům však odkázalo jedno dilema; jak vysvětlit božství Kristovo a zároveň uchovat jedinečnost Boží? Nejsou tu bohové dva? Nebo - zavedeme-li jako zvláštní projev božství i koncept Ducha svatého - dokonce tři? Tato otázka začala dráždivě působit již ve velmi rané fázi křesťanských dějin. Jedním možným řešením bylo považovat Krista za projev nedílného Boha; tím pádem ovšem nemohl za žádných okolností být člověkem. Této linie se obecně drželi gnostikové. Tak Valentinos psal: „Ježíš jedl a pil zvláštním způsobem, aniž by svou potravu vyměšoval. Taková v něm byla síla zdrženlivosti, že se v něm to, co strávil, nerozkládalo, neboť on sám byl nepomíjejicí.“ Tato výstřední teologie zbavovala platnosti většinu evangelií, znehodnocovala vzkříšení a ze svátosti oltářní dělala nesmysl.

František

A hledal ji i císař. „Arianismus poměrně dobře vyhovoval vyšším společenským vrstvám, odchovaným antickými školami, v nichž se pořád ještě učilo filozofii, ale nikoli již klasickému systému, nýbrž novoplatonismu....

Som rád, že napokon súhlasíte, že nie pravoverní, ale ariánci to mali u vládnucej vrstvy ľahšie. Lebo napríklad pán Hvězdlický si stále myslí, že cisári podporovali pravoverných a tak mocou vládnou potlačovali ariáncov. V skutočnosti to bolo skôr naopak. Pravda, záleží aj od miesta vzniku konfliktov.

The New Encyclopaedia Britannica říká: „Ani slovo trojice, ani vyslovená nauka jako taková se v Novém zákoně nevyskytuje, ani Ježíš a jeho následovníci nezamýšleli odporovat starozákonní šemě: ‚Naslouchej, [Izraeli]: Pán náš Bůh je jeden Pán.‘ Bible také učí, že pouze Bůh nemá počátek ani konec. Podle mnoha Biblických veršů je Bůh nejvyšší nad celou zemí i nad ostatními osobami.

To je pravda, ale čo to má spoločné s tým, že je Trojica? Lebo by som mohol doplniť; Trojičná náuka nezamýšľa a neodporuje starozákonnej šeme... Trojičná náuka učí, že iba Boh je jeden Pán a tiež učí, že iba Boh nemá počiatok a koniec. Trojičná náuka učí, že Boh je najvyšší nad celou zemou, aj nad všetkým stvorením (osobami).

Mar. 13:32, EP: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Tak by to samozřejmě nebylo, kdyby si Otec, Syn a Svatý Duch byli rovni a tvořili jedno Božstvo.)

Tento text je naozaj ťažký. Taký ťažký, že napríklad Vulgáta vynecháva slová "ani Syn". Musíme sledovať čo chcel Ježiš komunikovať poslucháčom. Či je to dogmatická otázka jeho podstaty, alebo je to príkaz aby sa nestarali do vecí, ktoré stvoreniu neprináležia. Myslím, že Ježiš tu nechcel riešiť jeho rovnopodstatnosť s Otcom, ale, že chcel pripraviť apoštolov na skutočnosť, aby nehľadali niečo čo nemôžu nájsť. Ježiš ako človek samozrejme nevedel kedy nastane koniec, a to im aj chcel povedať. Nevie to ani On, vie to iba Boh. Dôležitá je však iná vec, ak by to Ježiš chcel vedieť, tak by stačilo požiadať Otca aby mu to zjavil, a On by to už vedel. Príklad. Boh vie všetko. Hovoríme, že Ježiš je bohočlovek. Teda ako Boh vie všetko, ako človek nevie všetko. Teda Ježiš ako človek napríklad nevedel po čínsky, dokonca možno nevedel, že nejaká Čína existuje. Znamená to, že nie je Boh? Nie, len sa prejavil jeho ľudský rozmer. V iných prípadoch, ktoré môžeme v Písme nájsť sa však prejavuje Jeho božský rozmer, a tam jasne vidíme, že vie všetko. Teda v tento text musíme chápať tak, že Ježiš hovorí z pozície svojej ľudskej prirodzenosti. Teda ako človek nevie všetko.

Ježíš Kristus sám řekl, že Otec je větší než on (Jan 14:28 ).“

Áno, ale Otec nikde nepovedal, že Syn je menší ako On. Vytrhli ste text z kontextu. To je zlé. Ježiš hovorí, že ide k Otcovi, ktorý je väčší ako on, teda opäť hovorí človek Ježiš, že vystupuje tam, kde ako človek nebol. V tom máme predobraz v spomínanom texte Dan 7,13-14. Lenže podľa iného textu vieme, že ako Boh odtiaľ zostúpil.
To je samozrejme interpretácia zástancu Trojice, unitári tieto texty interpretujú ináč.

jediná kresťanská cirkev – jediná se nerovná správná, vybraná (zde bychom mohli diskutovat o Zjevení)

Nesúhlasím. Povedali ste, že jediná. Ak jediná, tak to musela byť pravá a správna, lebo čítame, že ju "pekelné brány nepremôžu". Keby ste povedali, že to bola cirkev najväčšia, alebo najmocnejšia, tak by som neprotirečil, lebo tu existuje možnosť, že nebola jediná, a aj napriek svojej veľkosti mohla niekde v kroví existovať tá pravá Ježišom založená cirkev, hoci malá, ale správna. Ale ak trváte na slove "jediná", tak ja trvám na tom, že musí byť "správna".

nemohla prijať dogmu, ktorá by bola nesprávna – zde si musím položit otázku proč by nemohl být přijatý názor nesprávný? Vzpomeňme jen na naši nedávnou historii a na mnoho „dogmat“, která byla „nadšenou“ i nadšenou většinou přijata.

Pretože pravá cirkev nemôže učiť nepravé veci. Od toho je nad ňou dozor Ducha svätého. Ak hovoríte o "vašej" teda o histórii Strážnej veže, tak myslím, že tá nikdy neprijala žiadnu dogmu, dokonca si myslím, že práve na stránkach straznavez.cz sa hovorilo, že Strážna veža vyhlásila, že nie je neomylná. Strážna veža len veľmi nešťastným spôsobom hovorí ľuďom čomu majú veriť, avšak keď to prestane platiť, tak sa tvária ako muzikanti (ja nič, ja muzikant), a povedia, že oni predsa nie sú neomylní, tak to je váš problém, že ste tomu až tak verili.

Predsa na koncile sa neprišlo s trojičnou náukou, ale s arianizmom, ako s niečím novým, čo bolo treba posúdiť. … Trojičná náuka sa vypracovala – na koncil se prišlo s naukou, která popírala Trojici a nevypracovala se sama, vypracovali ji lidé. A Písmo si neprotiřečí bez dogmatu o Trojici.

Chcem povedať, a myslím to vážne, že samotné Písmo si protirečí. Avšak v prípade Trojice si Písmo protirečí menej ako v tom druhom prípade. Jediná možnosť kedy si Písmo neprotirečí je tá, že ho niekto vysvetľuje pomocou Ducha a Tradície. V skutočnosti však odporcovia božstva Kristovho majú veľa problémov vysvetliť veľa textov. Už som o tom veľa popísal práve v tejto téme.

Veľmi špekulatívna veta. Nepredpokladá žiadnu oporu v Písme … To veľká a opäť fantastická špekulácia. – v Písmu se hovoří o postupném poznání a ke zkoumání Písma bychom měli přistupovat jednak s vírou, jednak používat nástroj, který jsme od Boha dostali – svůj mozek. Tento obdivuhodný nástroj je schopen logických dedukcí, řekněme tvoření hypotéz, které si dalším studiem Bible buď potvrzujeme, anebo je zavrhujeme.

Poznávanie Písma však nemá nič spoločné s fantazírovaním. Vždy sa musí stáť na pevných základoch a vyhlásenie, že bude nejaká tretia zmluva takéto základy nemá.

V odkazu na Zj 5:13 (A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: 'Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!') bych si dovolil podtrhnout to „i“, takže provolání patří těm dvěma.

Áno František, to ste vystihli presne. Teraz si to dajte do kontextu toho čo píšete vyššie a čo je tiež pravda; Podle mnoha Biblických veršů je Bůh nejvyšší nad celou zemí i nad ostatními osobami. A tak teda rovnaká sláva, moc a dobrorečenie patrí obom rovnako a súčasne, presne podľa slov Jan 5,23.

Určite nemala pohanské precedensy – triády bohů uctívali Babyloňané i Egypťané (pokud pomineme další národy na asijském kontinentu), ale Izraeli bylo objasněno, že jejich Bůh je odlišný.

To je pravda, boli to triády, nič nemajú spoločné s Trojicou. Naozaj tam nie je žiadna podobnosť.

Závěrem bych rád uvedl, že tato bohatá diskuse prokazuje, že existují dva – někdy až nesmiřitelné – tábory: zastánců a odpůrců Trojjedinosti. Pokusil jsem se ukázat, že existuje i další možnost vysvětlení Matoušova textu, o něž se „zastánci 3“ opírají. A toť vše.

Ja Vám ďakuje za Váš vstup do diskusie, ale priznám sa, že nie som celkom zorientovaný v tej tretej možnosti. Mohli by ste vlastnými slovami napísať o čo sa tam presne jedná. Lebo zatiaľ som to pochopil tak, že Boh dovolil aby sa v kresťanstve vyvinula náuka o Trojici, lebo to mohlo pomôcť prekonať istú dobu, ale teraz nastáva iná doba, keď je čas aby sa od tejto náuky ustúpilo. Ale neviem, či som to pochopil správne.

stefan napsal:

Ja Vám ďakujem za Váš vstup do diskusie, ale priznám sa, že nie som celkom zorientovaný v tej tretej možnosti. Mohli by ste vlastnými slovami napísať o čo sa tam presne jedná.

Moje poznání slov Ježíše Krista v Matoušově evangeliu mě nevede k víře v trojjediného boha. Ovšem ani mě nevede k boji proti ní. V historii sehrála svoji, dá se říci, určitou kladnou úlohu.

Jak si tedy vysvětluji „třetí možnost“?

16Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. 17Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." ( Mt 28:16-20 )

Povšimněte si, že tato slova neřekl Ježíš Kristus jako Syn člověka, tedy Syn Adama, ale až po svém vzkříšení, tedy jako Boží Syn – DJK (Duchovní Ježíš Kristus).

Křesťané věděli už od Jana Křtitele, že se mají dát veřejně pokřtít na znamení uznání své duchovní nečistoty a viny před Božím zákonem. I Ježíš později poslal své učedníky křtít, ale vždy jim říkal, že mají činit to či ono jen v jeho jménu. Křest, který zavedl Jan Křtitel, sloužil k očistě od hříchů vzhledem k první smlouvě. Proto Ježíš nemohl pominout otce této smlouvy – Abraháma. (1M 15:18. Srovnej např. Jan 8:56 )

Jenže i Ježíš Kristus zavedl smlouvu – vzhledem k Mojžíšské – novou a vůči ní musí projevovat pokání křesťané, neboť jsou od Mojžíšské smlouvy osvobozeni. Takže křesťané činí křtem veřejné pokání vzhledem ke hříchům vůči Ježíšovým přikázáním.

Duch svatý nás přivádí k tomu, že bude existovat třetí smlouva, jejímž prostředníkem bude někdo třetí. Vzhledem k tomu, že do poslední hodiny nebude znám, označil ho Ježíš jako Ducha. Slovo svatý použil Ježíš Kristus proto, že podobných duchů – falešných – přišlo a přijde – jak bylo předpovězeno – hodně. Tento nový duch se má prokázat, stejně jako Ježíš Kristus, duchem pravdy a moudrosti a z toho vyplývajících mimořádných znalostí významu Písma. Na základě toho má uvést ty křesťany, kteří o to stojí, „do veškeré pravdy“ o učení Ježíše Krista. K této pravdě patří mimo jiné, že se blíží konec druhé smlouvy, protože už je zastaralá. Ale i v nové smlouvě bude nutné křtít hříšníky, protože stále ještě budou existovat.

Nutno říci, že Ježíš Kristus oznámil tyto skutečnosti velmi inteligentním způsobem (byl již jako DJK na mnohem vyšší úrovni než člověk). Takovým, že zmátl vykladače Písma na velmi dlouhou dobu, a zřejmě to bylo i jeho úmyslem. Náš nebeský Otec upřednostňuje morální vývoj lidstva nejen před jeho formálními znaky, ale dokonce i před jeho znalostmi. Přestane to platit v době, kdy se nedostatek vědomostí o Bohu stává příčinou morálního úpadku. Příčinou proto, že nesprávné představy činí z Boha kouzelníka zodpovědného za všechno zlo ve světě. Mnoho křesťanů se proto stalo ateisty, a drtivá většina ostatních upadá do mystických pojetí a představ. Ty se jim potom stanou „vězením“, které si někteří neuvědomují, jiní ho ochotně snášejí, ještě jiní nevědí, že z něj mohou být vysvobozeni, a konečně jsou i tací, kteří k tomu nemají odvahu. K vysvobození z tohoto vězení je třeba znát pravdu o Bohu.

František mimo jiné napsal:

Jenže i Ježíš Kristus zavedl smlouvu – vzhledem k Mojžíšské – novou a vůči ní musí projevovat pokání křesťané, neboť jsou od Mojžíšské smlouvy osvobozeni. Takže křesťané činí křtem veřejné pokání vzhledem ke hříchům vůči Ježíšovým přikázáním.

Duch svatý nás přivádí k tomu, že bude existovat třetí smlouva, jejímž prostředníkem bude někdo třetí.

Františku, kde bereš tu jistotu, že „nová smlouva“, kterou zavedl Ježíš Kristus, je nová právě vůči té Mojžíšské? Kde je napsáno, že tato „nová smlouva“ ruší „Mojžíšskou smlouvu“, kterou uzavřeli Izraelité skrze Mojžíše? A jestliže Duch svatý někoho přivádí k tomu, že bude existovat tzv. třetí smlouva, kde je o ní zmínka v Písmu? A od kdy Duch svatý něco takového začal zjevovat a komu?

Kde je napsáno, že tato „nová smlouva“ ruší „Mojžíšskou smlouvu“,

Hebrejcům 8:13 Svým výrokem "nová [smlouva]" učinil tu dřívější zastaralou. A to, co je učiněno zastaralým a co stárne, se blíží k zániku.

Ten slib nové smlouvy, byl dán dávno před Kristem: a proto "blíží se".
Krví Krista, byla spečetěna nová smlouva a stará pozbyla platnost...

Martin Cibulka napsal:

Františku, kde bereš tu jistotu, že „nová smlouva“, kterou zavedl Ježíš Kristus, je nová právě vůči té Mojžíšské? Kde je napsáno, že tato „nová smlouva“ ruší „Mojžíšskou smlouvu“, kterou uzavřeli Izraelité skrze Mojžíše? A jestliže Duch svatý někoho přivádí k tomu, že bude existovat tzv. třetí smlouva, kde je o ní zmínka v Písmu? A od kdy Duch svatý něco takového začal zjevovat a komu?

Ježíš Kristus řekl, že nepřišel Zákon rušit, ale naplnit (Mt 5:17) a nikde neřekl (což ani netvrdím), že ruší smlouvu s Abrahamem, resp. zaslíbení Abrahamovi a smlouvu s Mojžíšem.

Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. ( J 16:13 ) Na tu otázku od kdy začal neumím odpovědět. Ani zda už Duch svatý něco zjevovat začal nebo teprve začne. Písmo říká Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří, a tak se domnívám se, že to „bdícím služebníkům“ neunikne. ( L 12:34-40 )

Já jsem svoje poznání zde neuvedl proto, abych je někomu vnucoval, anebo abych se nějak vyvyšoval. Vycházím z vlastních návyků, které mě vždy vedou ke zkoumání, zda to nové je dobré. Pokud Martine cítíš, že se mýlím, je to tvoje víra a tvé poznání, které ovšem respektuji.

Ježíš Kristus řekl, že nepřišel Zákon rušit, ale naplnit (Mt 5:17) a nikde neřekl (což ani netvrdím), že ruší smlouvu s Abrahamem, resp. zaslíbení Abrahamovi a smlouvu s Mojžíšem.

Ježíš nepřišel proto, aby smlouvu zrušil. Měl jiný úkol. NAPLNIT SMLOUVU. tím, že ji naplnil ztratila ta stará smlouva platnost.

Slib (smlouva) s Abrahamem byla o jeho semeni, v kterém si budou žehnat všechny národy. (nejen židé).
Slib (smlouva) se splnil (v osobě Krista) a tedy dál ztratil význam. ASI JAKO "LOŇSKÉ SNĚHY".

Já si ty smlouvy vysvětluji takto:

Velká firma uzavřela s mým pradědou smlouvu, ale můj děd, a zvláště otec příliš nevěnovali pozornost jejímu plnění a přes četná upozornění ji mnohokrát porušili. Pak přišel jeden z nejvyšších zástupců firmy a nabídl mi, že se mohu sice dál řídit tou platnou pradědovou smlouvou, ale že mi nabízí smlouvu novou. Já jsem bral tu novou, můj bratr však řekl, že novou smlouvu nechce a že se stále bude držet té staré.

Takže to chápu tak, že stará smlouva byla naplněna, ale nebyla zrušena.

No ale to nedává smysl, že? Když se smysl staré smlouvy uskutečnil nebo naplnil na Kristu nebo v Kristu, tak na co bude čekat ten "bratr"? Protože o čem nebo taky o kom ta stará smlouva byla, tak se již uskutečnilo, odehrálo, naplnilo. Ale když se chce zabývat něčím, co už je zastaralé, sice použitelné, ale ne s novým účinkem. Ale proč ne, že? každý je strůjcem svého štěstí.

Možná, že si nerozumíme, v tom, co to je "naplnění smlouvy"..

Každá smlouva se skládá z řady detajlů.
Součást této smlouvy byl slib o příchodu semene (Krista).
Smlouva byla naplněna, uskutečněním tohoto bodu smlouvy, Byla to poslední podmínka smlouvy. Slovo naplněna, můžeme klidně nahradit slovem "uzavřena". Uzavřena a konec.

Nebudu vysvětlovat. Uvažuj nad těmito texty, jestli připouštějí platnost Nové smlouvy, souběžně se Starou smlouvou. Smlouva je podmíněna dodržením zákona, oběma stranami.

Hebrejcům 10:9 pak skutečně říká: "Pohleď, přišel jsem, abych činil tvou vůli." Odstraňuje, co je první, aby zřídil, co je druhé.

Hebrejcům 8:8 on totiž opravdu lidu vyčítá, když říká: ",Pohleď, přicházejí dny,' říká Jehova, ,a chci uzavřít s izraelským domem a s judským domem novou smlouvu;


2. Korinťanům 3:11 Jestliže totiž bylo uvedeno se slávou to, co mělo být odstraněno, mnohem více bude se slávou to, co zůstává

Římanům 10:4 Vždyť Kristus je konec Zákona, aby každý, kdo projevuje víru, měl spravedlnost.

Galaťanům 3:10 Vždyť všichni, kteří jsou závislí na skutcích zákona, jsou pod kletbou; neboť je napsáno: "Prokletý je každý, kdo nezůstává ve všech věcech, které jsou napsány ve svitku Zákona, aby je činil."

Galaťanům 5:4 Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Galaťanům 5:18 Dáte li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.

Skutky apoštolů 15:10 Proč tedy zkoušíte Boha tím; že vkládáte na šíji učedníků jho, které nebyli schopni nést ani naši praotcové ani my?

Františkovi jsem položil tyto otázky: „… kde bereš tu jistotu, že „nová smlouva“, kterou zavedl Ježíš Kristus, je nová právě vůči té Mojžíšské? Kde je napsáno, že tato „nová smlouva“ ruší „Mojžíšskou smlouvu“, kterou uzavřeli Izraelité skrze Mojžíše? A jestliže Duch svatý někoho přivádí k tomu, že bude existovat tzv. třetí smlouva, kde je o ní zmínka v Písmu? A od kdy Duch svatý něco takového začal zjevovat a komu?“ A František odpovídá:

Ježíš Kristus řekl, že nepřišel Zákon rušit, ale naplnit (Mt 5:17) a nikde neřekl (což ani netvrdím), že ruší smlouvu s Abrahamem, resp. zaslíbení Abrahamovi a smlouvu s Mojžíšem.

Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. ( J 16:13 ) Na tu otázku od kdy začal neumím odpovědět. Ani zda už Duch svatý něco zjevovat začal nebo teprve začne. Písmo říká Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří, a tak se domnívám se, že to „bdícím služebníkům“ neunikne. ( L 12:34-40 )

Já jsem svoje poznání zde neuvedl proto, abych je někomu vnucoval, anebo abych se nějak vyvyšoval. Vycházím z vlastních návyků, které mě vždy vedou ke zkoumání, zda to nové je dobré. Pokud Martine cítíš, že se mýlím, je to tvoje víra a tvé poznání, které ovšem respektuji.

Na jednu stranu jsem rád, že jsme si ujasnili, že „nová smlouva“ nemusí automaticky rušit tu starou a prakticky že dokonce mohou být v platnosti obě souběžně, nicméně je dost zarážející, když ten, kdo uvádí své poznání o tzv. „třetí smlouvě“, nakonec doznává, že v tomto směru nemá žádné poznání.

Františku, nezlob se, ale pokud nevíš, zda „už Duch svatý něco zjevovat začal nebo teprve začne“, pak zřejmě jsi sám na sobě nepocítil nic z toho, o čem píše apoštol Jan těmito slovy: „Ale až přijde ten duch pravdy, uvede vás do celé pravdy, neboť nebude mluvit ze svého vlastního popudu, ale bude mluvit to, co slyší, a bude vám oznamovat to, co přichází.“ (Jan 16:13) Pokud tedy poznání o tzv. „třetí smlouvě“ nemáš z tohoto zdroje a ani z Písma, tak by možná bylo fér, kdybys konečně prozradil, z jakého zdroje jsi poznání o „třetí smlouvě“ vlastně načerpal.

Hvězdlický napsal:

Možná, že si nerozumíme, v tom, co to je "naplnění smlouvy"..

Sváťo, obávám se, že si v takovém případě ani rozumět nemůžeme začít, protože stále dokola zaměňuješ pojmy a dokonce vymýšlíš nové, o kterých se v Písmu vůbec nepíše, jako např. Tebou uvedené „naplnění smlouvy“.

Obávám se, že si v takovém případě ani rozumět nemůžeme začít, protože stále dokola zaměňuješ pojmy a dokonce vymýšlíš nové, o kterých se v Písmu vůbec nepíše, jako např. zde uvedené „naplnění smlouvy“.

Dobrá Martine.

Čím naplnil smlouvu Ježíš??. O co se v této smlouvě jedná, že mělo být naplněno???. Nebyl to příchod Mesiáše a nastolení Nové smlouvy v podobě Evangelia???

Nenaplnil Kristus třeba tento bod slibů???

Galaťanům 3:16 Slib byl dán Abrahamovi a 'jeho potomku'; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus.

A pokud smlouvu naplnil a to znamená dokončil a uzavřel, co o ní říká Písmo dáL??

Neříká snad, že dodržování litery starého zákona (a tedy smlouvy postavené na tomto zákoně) je k ničemu a vede jen k záhubě???

Pán Ježíš nepřišel naplnit "smlouvu", ale "Zákon" (Matouš 5:17), respektive Tóru a to tak, jak předpověděli proroci.

Hmmmmmmmmmmmm,