Kdo jsou Svědkové Jehovovi?Křesťané nebo sekta?

Kde se vzali SJ? Je to vůbec církev, nebo je to jenom sekta?Kdo byl zakladatel SJ? Duch S. nebo jen člověk s pomocí "Boha"tohoto světa?Je třeba najít odpověďi na tyto otázky..Jde nám ,totiž o "život"v Božím království..

SJ sekta, nebo církev?

Tato skupina lidí, je v podstatě tím, co o sobě veřejně prohlašuje. Náboženskou společností.
Prostě nějakou společností, která má nějaké náboženství.
Pro uklidnění předkládá svým členům podrobnosti, jako, pravá církev, hlasatelka Jehovova království, jediná pravá, ta, která má přesné poznání, jediná vyvolená církev pomazaných, nositelka jména Jehovy a další povzbudivé názvy. Jehova jí žehná, je vedena jeho Svatým duchem.

Je hlavou této „církve“ Kristus? Všechny důkazy ukazují, že není. SJ jsou na stejné úrovni, jako ostatní náboženské skupiny. Snad se snaží jen o něco víc, budit ve svém okolí zdání pravosti. Usilují o zevnější zdání vyšší morální a mravní úrovně. Kladou důraz na „kabát“.
Je to praktické a již dávno zpíval Werich „podle kabátu se svět měří a lháři ve fraku, každý věří“. K tomu přispívá, že i každý malý zvěstovatel je schopný řečník, manažer a bezpodmínečně poslušný svého vedení, jakoby poslouchal samotného Boha. Jak již zde bylo řečeno, „o co víc se houba podobá té pravé, o to je nebezpečnější.“

Lidé mají většinou představu, že jediná pravá a tedy jakási směrnice křesťanství, je Katolická církev. Představa pokračuje dál, v tom, že ji založil sám Kristus a první její papež, byl přímým pokračovatelem Petra. Vše, co se od této církve během doby oddělilo, je sektou.

Je to mylná představa. Kristus založil křesťanství (není podstatný název). A jeho první odnož, Katolická církev, která se odklonila od tohoto čistého učení, (jako důsledek sektářství již po smrti apoštolů) je první sektou. Za nimi následovaly další a neposlední sekta v řadě. Jsou SJ.
Snad všechny tyto odnože a tedy sekty měly na svém počátku upřímnou snahu, očistit prvotní čisté náboženství a vrátit se na jeho cestu. Čas ale ukázal, že nejsou nic jiného, než sektou, a že plně podléhají, i když si to nepřipouští, pod moc, boha tohoto světa, satana.

Žádná pravá Kristova církev zde dnes není. Jsou zde jen jedinci, v podobě jeho služebníků. Ti ostatní jsou jen sekty na různých úrovních. Jednou z nich jsou i SJ.

O tomto stavu, že zde budou jen jednotlivci, a ne nějaká prosperující světová církev, nositelka jeho, Kristova Jména, se snad zmínil Ježíš v textu, kde si posteskl,
Lukáš 18:8 Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"

Organizace svědků Jehovových je jednou z mnoha křesťanských sekt.

Vycházím z toho, že možná prvotním cílem prvních badatelů Bible, kteří se bezesporu hlásili ke křesťanství, nebylo vytvořit novou církev, zvlášť, když byli přesvědčeni o brzkém konci světa. Teprve po zjištění, že se očekávání nenaplnily, se to jaksi zvrtlo a přebudovalo v náboženskou společnost. Podobně již před tím vznikla Církev adventistů sedmého dne - také křesťanská sekta.

Nový název „svědkové Jehovovi“, který badatelé Bible přijali, signalizoval to, že se nakonec rozhodli přijmout i starého antisemitského ducha v podobě široce rozšířeného učení, které v církvi koluje pod názvem „teologie náhrady“. Tato teologie prosazuje myšlenku, že křesťanská církev je novým Izraelem a že právě ona samotná je naplněním proroctví Starého zákona o Boží smlouvě s židovským národem. Přijetí této teologie patří ke znakům toho, že se jedná o sektu a tedy společenství věřících, kteří se odklonili od učení Pána Ježíše a jeho apoštolů.

Je skutečně těžké hodnotit. Ono je to totiž možná jaksi opačně.
Přijmeme li skutečnost, že sekta je vlastně odnož od hlavního proudu, tedy jakési odloučení nebo odchýlení, musíme předpokládat, že se tedy námi pozorovaný objekt bude od nějakého cíle vzdalovat. U SJ, tehdy Badatelů Bible to je trochu jinak. Jelikož vznikli v 19. století a vedeni snahou dopátrat se skutečných pravd /snad/, dalo by se říct, že se snažili se spíše přiblížit tomu, čemu učil Kristus. A od té doby oscilují někdy blíž, jindy dál k vytčenému cíli. Soudím, že tak se děje i ve více církvích. SJ nelze upřít určitou snahu o detailní studium Písma a činění toho, co vyzkoumají. Bohužel, jejich tvrdohlavá touha lpět na dogmatech o kterých se přesvědčili, že nejsou správná, je deklasují do role nevěrohodných proroků. Osobně si vážím nezměrné píle při překladu Bible a chrlení naučné literatury.Určitě existují lidé, kterým dnes přinašeí mnoho dobrého a jsou šťastni, když ji čtou, stejně jako my, kdysi.Další významný pilíř - evangelizace - tolik diskutované téma - nezbývá než uznat, že se ho nějakým způsobem chápou, což je možná lépe, než se ho nechápat vůbec. Ano, můžeme hovořit o tom, s jakými úmysly je evangelizační činnost vedena, je pravdou, že ovocem mohou být relativně šťastní lidé.
A znám jich dost, kteří se tak skutečně cítí a přeji jim to.
Možná, že můžeme pochybovat o tom, zda oraganizace SJ má Boží schválení, ale můžeme o tom pochybovat u jednotlivců?
Bylo by mylné se domnívat, že jakákoliv organizace, která se hlásí k prvenství ve výkladu Boha, bude dokonalá.Ale určitě bychom očekávali, že to dobré ovoce bude převyšovat to ovoce zkažené. Pokud řadový člen nabyde dojmu, že tomu tak není, je to velká tragédie.
Abych ukončil mé zamyšlení nad tím, jak dalece mají SJ k sektářství.Zřejmě stejně daleko, jako ostatní skupiny. Nejsou vyjmuti z historického koloběhu zákonitosti :

1.vzniká církev s pevným přesvědčením, že bude vše dělat svědomitě a čestně
2.církev se rozrůstá
3.do církve vnikají lidé s nekalými úmysly, sledující své vlastní cíle.Církev se stále rozrůstá.
4.církev shledává, že některá dogmata byla mylná a nastupuje buď :
5.reformace a církev si jakž takž uhájí své členy a statut anebo
6.církev dále trvá na svých dogmatech a jedná se členy nečestně.
7.určitá část se oddělí a vytvoří novou církev a následuje bod 1

1.vzniká církev s pevným přesvědčením, že bude vše dělat svědomitě a čestně

Takže závěrem - můžeme hovořit o tom, že se z odnože - tedy se sekty, vytváří církev, která se hodlá přiblížit se ideálu. Jak se jí to daří, můžeme posoudit sami. Neodsuzujme ty tisíce statečných lidí, kteří upřímně slouží svému Bohu, byť se jejich církev nachází v kterémkoliv stadiu výše popsaném

Arago, pokud přijmeme vysvětlení, že sekta je odnož od hlavního proudu, pak křesťanství jako takové je židovskou sektou. A tak tomu z pohledu těch, kdo nepřijali Pána Ježíše bylo. Proto apoštol Pavel mohl místodržiteli Felixi otevřeně říct: „Opravdu ti však přiznávám, že podle té cesty, kterou nazývají „sektou“, tímto způsobem prokazuji posvátnou službu Bohu svých praotců, poněvadž věřím všemu, co je předloženo v Zákonu a napsáno v Prorocích“ (Skutky 24:14).

Když však apoštol Pavel mluví ke křesťanům: „Vždyť mezi vámi také musí být sekty, aby se i schválené osoby mezi vámi staly zjevnými“ (1.Korinťanům 11:19), pak mluví o něčem jiném. Mluví totiž o tvoření sekt mezi křesťany. Tam to nefunguje tak, že se z odnože – tedy ze sekty, vytváří církev, která se hodlá přiblížit ideálu, jak píšeš.

Kristova církev totiž není sekta. Sektou je jedině z pohledu těch, kteří nepřijali Pána Ježíše, ale z pohledu našeho Pána jeho církev není sekta, ale společenství schválených osob. Sekty tvoří neschválené osoby, o kterých apoštol Jan napsal: „Vyšli z nás, ale nebyli našeho druhu, neboť kdyby byli našeho druhu, zůstali by s námi. Ale vyšli, aby se ukázalo, že všichni nejsou našeho druhu.“ (1.Jana 2:19) Apoštol Jan upozornil na to, že takové sektářství je dílem antikrista.

Schválené osoby mají „pomazání od svatého“ (1.Jana 2:20) a proto jejich práce spočívá v tom, že se snaží přivádět ostatní ke Kristu a k Božímu slovu jako základní učebnici křesťanství. Ti, kdo nemají „pomazání od svatého“ nebo toto pomazání ztratili, vedou ostatní do pouhých lidských organizačních struktur a jako základní učebnici křesťanství doporučují všecko možné, jen ne Boží slovo.

Do každého místního společenství schválených osob se vždy snaží proniknout duch antikrista anebo se ti neschválení snaží odvést alespoň některé pryč. Proto se téměř v každém místním křesťanském sboru do jisté míry projevuje sektářský duch. I dnes je to podobné jako v 1. století n.l., kdy se Pán Ježíš procházel mezi sedmi místními křesťanskými sbory symbolizovanými sedmi zlatými svícny. (Zjevení 1:20 – 3:22)

Je čas, kdy schválené osoby bojují v tom společenství, kde se zrovna nacházejí, a je čas, kdy jsou buď vypuzeni nebo sami odcházejí, aby vytvořili nové místní společenství. Je to Pán Ježíš, hlava sboru, kdo rozhoduje o tom, zda místní společenství křesťanů plní úlohu Kristovy církve nebo ne. Pokud některé místní společenství přestane plnit funkci zcela, Pán Ježíš odejme svícen z toho společenství a nechá jej svítit v novém společenství.

Martine,

moc světla jsi mi do toho nevnesl. Můžeš tedy napsat svůj názor, která byla správná církev, kdy skončila a případně kde ji hledat? A dále, zda i v "sektách" mohou být lidé, kteří jsou přijatelní Bohu?

Díky

Arago, pokusím se to tedy podat po lopatě.

Správná církev byla ta, kterou založil Pán Ježíš. Součástí této Kristovy církve byly místní křesťanské sbory. Dokud žili apoštolé, dařilo se tyto místní sbory bránit před sektářským duchem. Po smrtí apoštolů tyto sbory odolávaly díky těm, kteří měli „pomazání od svatého“ (1.Jana 2:20) tak dlouho, pokud to šlo. Dříve nebo později byli tito pomazáni z těchto sborů buď vypuzeni nebo jiní, kteří nebyli toho „druhu“ (1.Jana 2:19), vytvořili jim podobné sbory.

V podstatě byl do určení toho, co je správná církev, vnesen zmatek a ten je zde až do dnešní doby. Nicméně stále zde jsou ti, kteří mají „pomazání od svatého“. Pán Ježíš si pomazává koho chce. Funkci Kristovy církve zachovává to společenství, kde k tomuto pomazávání dochází působením těch křesťanů, kteří „pomazání od svatého“ mají. Ti jsou světlem toho společenství.

Pokud Pán Ježíš chce, může v různých křesťanských společenstvích vzbudit proroky, kteří upozorní na skutečný stav toho společenství. Pokud to společenství není toho hodno, vypudí tyto proroky ze svého středu a zůstává mrtvé. Ti proroci však nezůstávají v nečinnosti, buď se přidají k nějakému místnímu křesťanskému sboru nebo zakládají nový.

Já věřím, že Pán Ježíš vzbuzuje proroky v každé církvi a náboženské společnosti, která se hlásí ke křesťanství. Také pomazává ty, kteří milují pravdu a kvůli lásce k pravdě nejsou zařazeni v žádné církvi. Tito lidé dříve nebo později k sobě nacházejí cestu. Buď jsou přijati v nějakém společenství, které plní funkci Kristovy církve, nebo vznikne nový sbor. Kromě toho i zcela bezcharakterní, ale velice schopní (spíše všeho schopní), lidé zakládají nové sbory, aby žili na úkor těch, které stáhnou za sebou.

Tím se vše komplikuje a nedá se ukázat prstem a říct: Běžte tam, tam je správná církev! V podstatě škatulka se jménem církve či denominace je sekta. Název neplní funkci Kristovy církve, tuto funkci plní místní společenství křesťanů, které uznává a uplatňuje dary ducha. V praxi to může být tak, že v jednom městě je více sborů různých denominací a v každém sboru je několik křesťanů, kteří mají „pomazání od svatého“. Tito pomazaní pracují ve svých sborech pro Krista a ne pro denominaci. Obyčejně také spolupracují s těma, kteří jsou jinde, protože jméno denominace jim nepřekáží v tom, aby byli bratry.

Ten, kdo má „pomazání od svatého“ neříká adventistovi: Neměl bys světit sobotu! A svědkovi Jehovovému: Nepoužívej jméno Jehova! Pokud někdo má „pomazání od svatého“, pak ví, kde spočívá omyl jiných, ale i sboru, ve kterém působí. Místní společenství, kde jsou ti, kdo mají "pomazání od svatého", vznikají i zanikají za různých okolností.

Vezmeme-li v úvahu co říká Bible, tak ve SK 11:26 je psáno, že Ježíšovi následovníci byli poprvé nazváni křesťany. O SJ, KC a dalších náboženstvích není v Bibli ani zmínka.

Martine, zdá se, že tvůj názor má hlavu i patu, neodpovídá ovšem na to, jak toho pomazaného poznám nebo jak se mi dá poznat.
K Petrovi, myslím, že názvem to není. Ani název křesťané neboli kristovci, si křesťané nedali sami, ale byli tak pojmenování. Před tím se o nich hovořilo jako "o té cestě". Skoro to vypadá, že ani nebylo třeba si dávat nějakou nálepku. Ježíš nevybízel učedníky - Jděte a kázejte, že jste ti a ti. Naopak, jejich poselství bylo to hlavní a jak si je zařadí ostatní nebylo zjevně až tak důležité. Proto mi nepřipadá nutné zabývat se tím, zda Ježíš určil KC,SJ, KS nebo další společnosti, protože tyto skupiny tyto názvy používají kvůli jinému účelu. Připadá mi rozumná Martinova myšlenka, že v každém takovém společenství může být Ježíšův pomazaný. Vědí ale ti pomazaní o nás "rozprášených"?

Pro mě i pro Tebe jako SJ je to jistě novinka, ale podle písma jiní než pomazaní křesťané nejsou. A podle mě není ani tak důležité, abys to rozpoznal u druhých, jako abys to rozpoznal sám u sebe. Prvním krokem je znovuzrození. Musíš se narodit z vody a ducha. Zní to složitě, ale je to vcelku jednoduše popsatelný proces. Voda je Boží slovo. Přijímáš do svého srdce Boží slovo, tak jak je, a ono v tobě spolu s Božím duchem, kterému tak toto působení dovolíš, působí zrození nové osobnosti, která je tvořena k Božímu obrazu.
To, co se staví do cesty tomuto procesu, jsou naše vlastní hříšné sklony a rovněž předsudky, které jsme se pracně naučily v nějaké církvi.

Plně se ztotožňuji s vyjádřením Pavla Powera. Důležité je, aby o to pomazání usiloval každý křesťan. Je zapotřebí uvěřit Božímu slovu, které říká, že Pán Ježíš všem, kteří jej přijímají, „dal autoritu stát se Božími dětmi“ (Jan 1:12). Počátek znovuzrození je v obrácení se k Pánu Ježíši, který má moc odpouštět hříchy. Je zapotřebí se mu plně poddat, vyznat všechny své hříchy a projevit víru v jeho oběť. Je zapotřebí uznat, že jako hříšník zasluhuji smrt, a poprosit jej o přímluvu u Boha Otce. Poddat se Pánu Ježíši znamená s vírou nechat, aby v nás začal působit, jak sám bude chtít, a aby nás naplnil svým svatým duchem. Je třeba uznat, že je skutečným Pánem nad našimi životy.

Ten, kdo má „pomazání od svatého“ není žádný superman, ale má své chyby. Když nedává na sebe patřičný pozor, může i zarmoutit „Božího svatého ducha“ (Efezanům 4:30). Každý pomazaný je podobný apoštolu Pavlovi, který napsal: „Shledávám tedy ve svém případě tento zákon: když si přeji činit, co je správné, je u mne, co je špatné. Podle člověka, jímž jsem ve svém nitru, mám skutečně potěšení v Božím zákoně, ale ve svých údech spatřuji jiný zákon, jenž válčí proti zákonu mé mysli a vede mě do zajetí zákona hříchu, který je v mých údech.“ (Římanům 7:21–23) Proto i pomazaný potřebuje, aby byl druhými stále podněcován „k lásce a znamenitým skutkům“ (Hebrejcům 10:24).

.

Odpověď pro queens:

Ti ostatní jsou ti, kteří nejsou „pomazaní svatým“. Bezpečně půjde ty pomazané od nepomazaných rozpoznat při příchodu Pána Ježíš Krista, kdy všichni pomazaní, kteří se toho dne dočkají, budou „přeměněni“ (1.Korinťanům 15:52), aby „se setkali s Pánem ve vzduchu“ (1.Tesaloničanům 4:17). Ostatní budou na zemi zanecháni (viz Matouš 24:40–41).

Pro některé zanechané to bude znamenat jistou smrt, protože deset rohů a divoké zvíře „budou nenávidět nevěstku a zpustoší ji a obnaží a sežerou její masité části a úplně ji spálí ohněm“ (Zjevení 17:16). Nebude to však mučednická smrt, ale spravedlivý Boží soud nad těmi, kteří se vydávají za pomazané, ale nejsou. Proto platí, že podle evangelia by všichni křesťané měli směřovat a toužit být se svým Pánem v nebesích, aby se takovému soudu vyhnuli.

To, že se všichni pomazaní s Pánem setkají ve vzduchu, neznamená, že nebudou mít možnost být během tisíciletého panství také na Zemi. Vždyť právě oni „zdědí zemi“ (Matouš 5:5), tzn. budou, jak píšeš, králové a kněží. Jinými slovy budou mít podíl na viditelné vládě v postavení, které jim Pán dá. Ti, kdo budou mít podíl na vládě, již nebudou lidmi z masa a krve (viz 1.Korinťanům 15:50), ale budou „jako andělé v nebi“ (Matouš 22:30), kteří se ovšem nejednou zjevovali též ve viditelné podobě. Není podstatné znát předem, zda budu nazván „velkým“ (např. 144 000) nebo nakonec budu tím „nejmenším“ (Matouš 5:19), ale žádoucí je mít podíl na tom království. O tom Kristovo evangelium je, kdežto jiné evangelium to nenabízí.

Ptáš se však, kdo bude poddaným toho království? Písmo zjevuje, že po „uchváceni v oblacích“ (1.Tesaloničanům 4:17), které se odahreje během viditelného příchodu Pána Ježíše Krista, se na zemi odehrají ještě jisté události, mimo jiné soud nad nevěstkou. Také dojde k útoku na Jeruzalém, protože divoké zvíře po vykonání soudu nad nevěstkou, bude mít odvahu vykonat soud také nad do té doby nevěřícími Židy, kteří se mezitím obrátí (viz Zecharjáš 12:10). Útok na Jeruzalém bude zřejmě oním Armagedonem, o kterém se zmiňuje kniha Zjevení. Mnoho lidí zahyne, ale Boží prorok přesto napsal: „A pokud jde o každého, kdo zůstane ze všech národů, jež přicházejí proti Jeruzalému, stane se, že budou také rok co rok chodit klanět se Králi, Jehovovi vojsk, a slavit svátek chýší.“ (Zecharjáš 14:16)

Martine, musím se přiznat, že tvůj názor je zajímavý, v něčem promě objevný, ale nejsem si jist, zda mohu přijmout tvé argumenty. Z toho co píšeš vyplývá, že by všichni ti, kteří budou Kristem schválení, šli do "nebe" , ale občas by mohli být přítomni i zde na zemi. Mají vládnout, ale komu? Těm, kteří jej nepřijali? Nebo bude další nové stvoření Adama a Evy? To aby byla naplněna slova Bible? Když Bůh tvořil Adama a Evu, zamýšlel to, že vždy budou žít na Zemi nebo měla být Země jen jakýmsi zdokonalovatelem liského plemena, které se mělo vypracovat na úroveň andělů? Anebo celá ta strastiplná historie s lidským selháním se skutečně měla stát, aby byly sepsány precedenční právní listiny pro lidi a pro andělské bytosti? Jak potom bude rozděleno užívání statků pozemských a nebeských? A ti co budou vzati ke Kristu jako králové a kněží, jaký vztah budou mít k andělům?

Odpověď pro Arago:

Ti, kdo budou mít podíl na Kristově vládě během jeho tisíciletého království, budou mít zcela jistě přístup do nebe, ale také na zem, aby mohli fakticky zpravovat zemi. Co by to byla za vláda, která by byla neviditelná, a kdyby nikdo z poddaných nemohl být s touto vládou v kontaktu?

Myslím, že na otázku, komu bude Kristova vláda vládnou, jsem již odpověděl. Armagedon totiž přežijí, jak někteří lidé z národů, které zaútočí na Jeruzalém, tak Židé, kteří sice při příchodu Pána Ježíše Krista nebudou vzati do nebe, ale kteří ho při jeho příchodu uznají za svého Mesiáše a budou činit pokání.

K Armagedonu dojde během Kristovy parúsie (přítomnosti), která započne Kristovým viditelným příchodem. Od Kristova příchodu zde nebude člověk, který by mohl zpochybnit existenci Boha. Všichni uvěří, že Pán Ježíš je Kristus a Mesiáš. Samotné uznání této skutečnosti však nepovede automaticky k správným závěrům těch, kteří zde budou zanecháni. Zničení nevěstky bude sice v souladu s Boží vůli (viz Zjevení 17:17), ale zničení Izraele ne (viz Zecharjáš 2:8).

V Bibli se nepíše kolik lidí přežije Armagedon, ti však, kteří přežijí, budou žít během Kristovy tisícileté vlády na zemi. O postupném kříšení mrtvých během této doby Písmo nic neví. Naopak uvádí: „Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá autoritu, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let“ (Zjevení 20:6), a také říká, že „ostatní mrtví neožili, dokud neskončilo těch tisíc let“ (Zjevení 20:5).

Na některé Tvé otázky neumím odpovědět. Rozhodně však ty statky pozemské a nebeské, stejně jako podíl na moci, bude spravedlivě rozdělovat Pán Ježíš Kristus. On bude určovat právo tak, jak je psáno: „Vždyť ze Sionu vyjde zákon a Jehovovo slovo z Jeruzaléma. A jistě vykoná soud mezi národy a urovná záležitosti vzhledem k mnoha lidem. A budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ (Izajáš 2:3–4)

.

Pro queens:

Slovo „náznak“ je přesný. V Písmu totiž nejsou jasné odpovědi na všechno, nicméně přesto Bůh zjevuje prostřednictvím svého ducha i něco z toho, co „připravil těm, kteří ho milují“ (1.Korinťanům 2:9). Takže náznak, že se vyvolení budou moci „průběžně i zhmotňovat“ (nevím sice zda to jsou zrovna nejpřesnější termíny), vidím ve slovech Pána Ježíše, který řekl, že „při vzkříšení se totiž muži nežení ani ženy se nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi“ (Matouš 22:30).

Ti, kdo budou mít podíl na prvním vzkříšení, budou na rozdíl od andělů, „kněží Boží a Kristovi a budou s ním kralovat těch tisíc let“ (Zjevení 20:6). Proč by měli být omezování nějakou neviditelností a tedy nemožností komunikovat s kýmkoli na zemi? Dost dobře proto nerozumím Tvé otázce, cituji: „Nebudou přece poskytovat pouze pokyny knížatům, kteří budou zde na obnovené Zemi?“

.

Martin Cibulka napsal:Já věřím, že Pán Ježíš vzbuzuje proroky v každé církvi a náboženské společnosti, která se hlásí ke křesťanství.

Tento názor je dnes velmi rozšířený. Člověk by získal pocit, že v každém společenství existuje jakási duchem osvícená "avantgarda". Něco podstatného mi na tom názoru nesedí: Copak je Bohu jedno, že každá církev nebo náboženské společenství má jinou nauku, jiné představy o něm samotném? Skutečnost, že nauky jsou v různých církvích a sborech různé, je přitom zřejmá. Není třeba zacházet až do nějakých teologických detailů, stačí že panují diametrálně odlišné představy o věcech tvořících "základy" (list Židům). Jestliže nepanuje jednota základního učení, jak by mohlo potom být možné postupovat k vyšším věcem a docházet cíle křesťanství, jak o tom hovoří apoštol? A když nepanuje jednota učení, můžeme vůbec tvrdit, že všude v těch církvích, společenstvech a sborech hlásají evangelium a pokládají základ v Kristu? Já o tom víc než pochybuji.

Jestliže někde Bůh někoho "pomazává", tak toto pomazání učí dotyčného člověka "všemu" (list Janův). Toto pomazání učí člověka dívat se na všechny věci a posuzovat je tak, jak se na ně dívá a posuzuje je Bůh. Je-li tedy někde nějaké pomazání, nelze dospět k ničemu jinému než k jedné určité podobě moudrosti, jakou chce do křesťana otisknout Bůh svým Duchem. Společně s touto moudrostí nelze dospět k ničemu jinému než k jedné určité podobě a hloubce poznání, víry, naděje, vytrvalosti, odvahy, síly, laskavosti, milosrdenství, bratrské lásky a dalších vlastností. Jedním slovem ke stejnému charakteru, který je pravým obrazem charakteru Božího.

Ano, Oskare, souhlasím a dodávám: Právě proto Pán Ježíš vzbuzuje proroky. Proroci totiž mimo jiné poukazují na skutečný stav toho kterého společenství.

Ano,Oskare, i já souhlasím a dodávám.Dnes ,prochází každou církví i kolem jednotlivců Duch s. a ten dává poznat všem,kteří jsou "Boží děti" co a jak mají chápat.Dá jim touhu do srdce."Písmo" je tím hlavním místem ,kde k nám hovoří sám Bůh..Myslím ,že je důležité nechat se vést.Duch s. v každém z nás vyvolá proces ,které vede až k "znovuzrození" a to je další důležitá "etapa"kde poznáváme své "bratry v JK"..Já i zde jasně cítím ,že tu jsou "znovuzrození"křesťané..Proč nejsme puzeni být všichni v jedné"nové"církvi? No to je další otázka a hledání odpovědí v písmu..Je důležité se na tuto cestu dát a nechat působyt Ducha s. a ten nám dá do cesty lidi a ti nám pomohou přijmout a plně pochopit sílu "Krve JK" a prožít "znovuzrození" což je jen počátek další cesty vedoucí k "Božímu království"

.

Zatím jen čtu, a dívím se již teď "velkým divením" jak se zmiňuje poslední příspěvek
Souhlasím, že zatím nelze rozeznat pšenici od koukole a dodávám názor, že rozdělení, ani rozpoznání a tedy určení, není v ruce a moci člověka. Je psáno, že andělé pod vedením Krista oddělí pšenici od koukole.

Ještě bych dodal k povídání o darech ducha a prorocích- Pozor na falešné proroky a obezřetně zkoumejte duchy...

[quote="oskar"]

Martin Cibulka napsal:Já věřím, že Pán Ježíš vzbuzuje proroky v každé církvi a náboženské společnosti, která se hlásí ke křesťanství.

Tento názor je dnes velmi rozšířený. Člověk by získal pocit, že v každém společenství existuje jakási duchem osvícená "avantgarda". Něco podstatného mi na tom názoru nesedí: Copak je Bohu jedno, že každá církev nebo náboženské společenství má jinou nauku, jiné představy o něm samotném?

No a to je právě ono, jak na to pohlíží sám Bůh? Kdyby chtěl stoprocentní jednotu mezi svým lidem, mluvil by Ježíš jako zákon. Ale tomu tak nebylo. Zjevně bylo nutné, aby víra byla přijímána i srdcem a nevešla se do jednoho vzorce, dle kterého by se dalo nabiflovat správné křesťanské chování a vědění. Zda li striktní jednota souvěrců není jen dalším mýtem o Božím lidu? Proto bych rád uznal avantgardu v různých církvích, z kterých jsou vzbuzování proroci. Vždyť dar přemýšlet, hloubat, vnímat srdcem a mozkem jsme od Boha dostali všichni, nelze tedy říct, že myslet nesmíme, protože máme jiný názor.

Myslím, Arago, že „avantgarda“ je příliš silné slovo, ale jinak se Ti podařilo zdůraznit dvě pravdivé věci.

Za prvé, Bohu opravdu není jedno, jak ho lidé uctívají a čemu věří. Proto apoštol Pavel zdůraznil: „Je jedno tělo a jeden duch, stejně jako jste byli povoláni v té jedné naději, ke které jste byli povoláni; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi a prostřednictvím všech a ve všech.“ (Efezanům 4:4–6)

Rádo se však jaksi zapomíná, že apoštol Pavel těsně předtím rovněž vybídl: „Já, vězeň v Pánu, vás proto snažně prosím, abyste chodili hodni povolání, kterým jste byli povoláni, s úplnou ponížeností mysli a mírností, se shovívavostí, abyste se navzájem snášeli v lásce, vážně usilovali o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje.“ (Efezanům 4:1–3)

Mám za to, že apoštol Pavel zde upozornil na několik závažných problémů, které úplné jednotě brání. Jednak je to neschopnost některých lidí přijmout celou pravdu, která je obsažena v Písmu. Místo, aby se takoví lidé setkali se shovívavostí ostatních, jsou obviňování z toho, že narušují jednotu. To obviňování nejsilněji zaznívá ze strany těch, kteří nechodí s úplnou ponížeností mysli a mírností a kteří mají tendenci vylučovat v zájmu jednoty ze společenství všechny lidi s odlišným názorem. Dále jsou zde lidé, kterým nejde o zachování jednoty ducha. Jejich cíle mohou být různé. Například si přejí, aby si mohli dělat, co chtějí (tzv. liberální přístup k Písmu), nebo chtějí ve společenství vládnout a prosazovat pouze své názory (sektářství). Pokud se takovým lidem nedostane od většiny pokárání, jsou schopní křesťanské společenství, ve kterém se zrovna nacházejí, úplně morálně zkazit.

Druhá pravdivá věc je tedy ta, že Bohu nejde o totalitní jednotu. Každý má totiž právo přemýšlet, hloubat, vnímat srdcem a mozkem, mít odlišný názor na některé věci a dělat chyby (toto právo ale nemůže být omluvou pro páchání špatných věcí). Proto když apoštol Pavel psal o tom, o co mu v životě jde, doporučil: „Mějme tedy my, kolik je z nás zralých, tento myšlenkový postoj; a jste-li v nějakém ohledu myšlenkově nakloněni jinak, Bůh vám výše uvedený postoj zjeví.“ (Filipanům 3:15)

Při usilování o jednotu je nutno brát v úvahu zralost křesťanů. Když tedy Bůh vzbudí v nějakém společenství proroky, vzbuzuje je proto, aby pokud možno to společenství udělalo v nějakém duchovním ohledu „pokrok“ (Filipanům 3:16). Ten „pokrok“ ovšem není nikdy zaručen, zvlášť když zde působí i falešní proroci a lidé, kteří se nedrží Krista jako hlavy.